Demografická problematika a především předpokládaný populační vývoj jsou v součastnosti častými tématy politických diskusí. Uznávaným odborníkem na demografické prognózy je Doc. RNDr. Felix Koschin, CSc. - vedoucí katedry demografie na VŠE. Zeptali jsme se jej na několik otázek, které se týkají budoucího populačního vývoje v jeho širších souvislostech.

lj: Jak bude z demografického hlediska vypadat společnost v České republice v roce 2030?

fk: Bude to společnost (v demografii by se ale spíše hodilo slovo obyvatelstvo) stárnoucí (tedy regresivní). Úmrtnost bude relativně nízká, lidé se budou dožívat vyššího věku než dnes (snad o 5 let), ale nebude to znamenat rostoucí počet nemohoucích, protože se zároveň bude lepšit zdraví starších lidí; budou déle aktivní (i ekonomicky, takže nebudou představovat takovou ekonomickou zátěž, o jaké se dnes v novinách píše) a dokáží se o sebe déle postarat. Úhrnná plodnost vzroste na úroveň zhruba 1,6 až 1,7, což bude představovat zvýšené (ekonomické) nároky na výchovu mladé generace; významně zřejmě přibude žen, které programově budou chtít zůstat bezdětné. Migrace vzroste na desetitisíce ročně (snad kolem 50 000?), takže naše společnost bude pestřejší a realita nás naučí v takovém prostředí žít - ubude (doufejme) xenofobie, která dnes pramení především z neznalosti, to znamená ze strachu z neznámého.

lj: Co podle Vás nejvíce ovlivní věkovou strukturu populace? Změny úmrtnosti, porodnosti nebo migrace?

fk: To je otázka, na niž se skoro nedá odpovědět. Nejprve bychom museli mít nějakou míru změny věkové struktury (ta by se asi dala zkonstruovat), a pak bychom museli být schopni vliv jednotlivých faktorů separovat, zatímco ony budou působit společně, ve vzájemné interakci (i s tím bychom si při troše snahy mohli poradit). Odpověď by tedy vyžadovala ne zrovna triviální analýzu, jejíž smysl nevidím, tudíž se mi do ní nechce pouštět. Kdybych měl střelit od boku, tak bych asi vybral migraci, protože ta bude působit ve věkovém rozpětí, v němž ke změnám dochází přirozenou měnou jen pomalu; její efekt bude tedy nejviditelnější.

lj: V souvislosti s předpokládaným demografickým vývojem v Česku se často hovoří o nutnosti důchodové reformy. Jaké jsou podle Vás hlavní úkoly, které stojí před politiky a souvisejí s populačním vývojem? Mají se vůbec politici angažovat v řešení populačních otázek?

fk: Důchodová reforma žádné nové prostředky nepřinese, takže slibovat si od ní, že vyřeší financování starobních důchodů, je naivní. Může ovšem přinést větší spravedlnost do důchodového systému a zvýšit osobní odpovědnost budoucích důchodců za zajištění jejich stáří. To znamená, že ta první věta nebyla úplně pravdivá, důchodová reforma může nepřímo přispět k řešení problému s financováním starobních důchodů. Důchody jsou ale jen částí sociálního systému, jehož hlavním cílem je zachovat sociální smír, který je výhodný pro všechny vrstvy společnosti (vznešeněji se to dá formulovat jako zajištění důstojných podmínek života pro každého). Spravedlivější tedy bude muset být i zdravotní a sociální zabezpečení (ve smyslu čím více do něj vkládám, tím více od něj mohu žádat), protože rostoucí migrace (a obecně globalizace) by celý sociální systém přivedla ke kolapsu. Anebo bychom museli vytvářet občany druhé kategorie, kteří mají menší práva, což by nakonec vedlo k jejich vyloučení ze společnosti, k vytváření ghett se všemi důsledky, které dnes můžeme ve světě pozorovat. Snaha o zachování štědrého sociálního státu by tak nakonec vedla k porušení sociálního smíru. Hlavním úkolem, který stojí před politiky v souvislosti s populačním vývojem, je tedy přebudování celého sociálního systému tak, aby byl spravedlivější a vedl jednotlivce k větší odpovědnosti. To ale není populační otázka - v řešení populačních otázek by se asi politici angažovat neměli (viz dále).

lj: Je česká politická reprezentace dostatečně informována o demografické problematice, současném a předpokládaném vývoji?

fk: Je a není. Informace o současném a předpokládaném vývoji může čerpat z Českého statistického úřadu. Těžko se však může orientovat v jeho interpretaci, když se na ní neshodnou ani demografové. Jednotliví politici jsou samozřejmě náchylní poslouchat takové interpretace, které jsou blízké jejich politickému názoru. To ovšem neznamená, že jsou to ty absolutně správné. A kdyby se jimi politici do důsledku řídili, dovedli by nás nejspíše ke katastrofě. (Proto se demokracie jeví jaké zatím nejdokonalejší systém vlády, protože zaručuje, že nikdo nebude moci uplatňovat své názory do všech důsledků; nacistické a komunistické režimy jsou ostatně dostatečně odstrašujícím příkladem.) Politici tedy mají na jedné straně informací dost (těch kvantitativních), na druhé málo (těch kvalitativních, tj. těch o možných interpretacích). Je ovšem otázka, zda ty druhé potřebují, přeci nemůžeme předpokládat, že by každý politik byl zároveň demografem. A z toho vyplývá, že politici by se asi řešení populačních otázek věnovat neměli. Takže mají informací dost.

lj: Jaká je situace v ostatních evropských zemích? Jsou politici jiných evropských států vnímavější k demografickým analýzám?

fk: Nedomnívám se, že by v ostatních evropských zemích byla situace jiná. V principu ani nemůže, protože v žádné zemi nevládnou demografové. A co se týče kvantitativních informací, těch mají všude dost. Různá sociální opatření bývají interpretována jako propopulační opatření, ale jejich demografický efekt je mizivý. Tím není řečeno, že by taková opatření neměla být, ale že by termín propopulační měl být interpretována jinak (ve smyslu Rabušicova výroku nikoli populační politiku, ale politiku pro populaci).

lj: Jakým způsobem je řešen problém stárnutí obyvatelstva jinde ve světě? Převažuje pasivní přijímání, tendence k přizpůsobení se nebo aktivní oddalování důsledků stárnutí obyvatelstva?

fk: Zdá se, že převažuje pasivní přijímání (byť ve verbální rovině se to může jevit jinak), protože nikdo neví, jak ho řešit. Navíc je to záležitost dlouhodobá a politici logicky řeší především problémy krátkodobé. Za správný způsob bych ale považoval tendenci k přizpůsobení, to znamená uvědomění si současného stavu a pravděpodobného budoucího vývoje a následné uzpůsobení rozhodování. Aktivní oddalování důsledků není rozumnou cestou jednak proto, že jde jen o oddalování, jednak proto, že každý zásah do běhu světa přináší další problémy (dějiny jsou takových příkladů plné; lidstvo je ale nepoučitelné, nebo spíše už ten kolotoč nedokáže zastavit).

lj: Je možné se inspirovat od ostatních a přebírat reformy jiných zemí, nebo je každá země příliš specifická na to, aby byl zvolen stejný model reformy?

fk: Zdá se, že všechny populace postupně procházejí stejným demografickým vývojem (přirozeně s různými modifikacemi). Proč by tedy nebylo možné se inspirovat od ostatních, pokud se jedná o demografické problémy? Jen je třeba vzít v úvahu, že každá populace se nachází na jiném stupni svého vývoje - například nelze mechanicky aplikovat totéž na švédskou a českou populaci či na českou a romskou populaci.

lj: Prognózy vývoje obyvatelstva, které by měly být podkladem pro zmíněné reformy, mají svá úskalí. Zejména objem zahraniční migrace je těžko předvídatelný. Jaké jsou Vaše odhady týkající se kvantity migrace ze/do zahraničí v blízké budoucnosti?

fk: Migrace vždy působí jako korekční činitel ke změnám způsobeným porodností a úmrtností. To znamená, že v našem případě se dá očekávat především imigrace, a to někde na úrovni předpokladů vysoké varianty prognózy Českého statistického úřadu. Ta počítá s asi 50 000 osob ročně, ovšem konstantně po celé období 50 let. Pravděpodobnější se zdá postupný nárůst někam k 70 000 ročně (ani takový nárůst ještě nevyrovná úbytek obyvatelstva v našich zemích). Emigrace ve srovnání s imigrací bude nejspíše zanedbatelná.

lj: Ze kterých zemí, dle Vašeho názoru, budou přistěhovalí přicházet? Nyní jsou to především země východní Evropy. Změní se skladba migrantů podle místa původu?

fk: Je pravděpodobné, že nejvíce imigrantů bude přicházet z oblastí, kde bude přebytek obyvatelstva, a to je jižní polokoule. Můžeme tedy očekávat, že mezi našimi spoluobčany přibude Arabů a Afričanů (a možná i Číňanů).

lj: Myslíte, že je česká společnost připravena na velké imigrační přírůstky?

fk: Není. Tak jako dítě není připraveno na pubertu či dospělý na stáří (jsou jedinci, kteří se na stáří připravují už od třiceti, ale to asi není ta pravá cesta). A přece se s tím vyrovnají. I česká společnost se bude muset s velkými migračními přírůstky vyrovnat, nic jiného jí nezbyde. Otázka by měla znít jinak, jestli jsou připraveni politici. Ti by totiž měli zajistit, aby přistěhovalci nebyli tlačeni k vytváření ghett, měli by zajistit, že se imigranti budou moci v české společnosti uplatnit, k čemuž je nepochybně nutná například jazyková výbava či rovnost před zákonem a úřadem. A na takovou otázku bych asi odpověděl, že připraveni nejsou.

lj: Jaké další společenské změny vycházející z demografického vývoje lze očekávat?

fk: Spíše demografické změny vycházejí ze společenského vývoje anebo jdou ruku v ruce, ve vzájemné interakci. Společenský vývoj směřuje ke znalostní společnosti, ke společnosti blahobytu, k demokracii (či rovnoprávnosti) ve všech jejích podobách a k využívání technických výdobytků. Takový vývoj s sebou ponese stále rostoucí nároky na vzdělání (a vzdělávání bude konkurovat plození a výchově dětí), nabídne širokou škálu sebeuspokojení na úkor citového uspokojení z vlastních potomků a také nabídne nové technické možnosti, jak získat potomky jinak než tradičním způsobem s dlouhou (devítiměsíční) čekací dobou, po kterou jedinec přichází o mnohé, co si dosud vybudoval a co by si mohl užít. Dá se tedy čekat, že plodnost zůstane nízká (pod záchovnou hranicí), že porostou nároky na využívání volného času a že značně stoupne význam asistované reprodukce a adopcí. Z dnešního pohledu nijak optimistický výhled. Ale tak tomu bylo v historii vždy - nové tendence byly tradičně považovány za konec světa.


Doc. RNDr. Felix Koschin, CSc. působí jako vedoucí katedry demografie na Vysoké škole ekonomické. Jeho hlavní oblastí zájmu je úmrtnost a demografické prognózy, nevyhýbá se však žádným demografickým tématům. Působí v redakční radě časopisu Demografie a je místopředsedou České demografické společnosti. Je autorem a spoluautorem těchto publikací: Statgraphics aneb statistika pro každého (1992), Vícestavová demografie (1992), Úmrtnost v českých zemích v devadesátých letech (1998), Demografie poprvé (2000), Plodnost v českých zemích v devadesátých letech (2001), Aktuárská demografie (2002).