V textu, který vám předkládáme, se autorka Ludmila Fialová věnuje vývoji sňatkového chování v průběhu 20. století, zvláště pak změnám, ke kterým došlo v průběhu 90. let v kontextu předchozího vývoje.Analýza byla uvěřejněna ve Zpravodaji č.27, který v roce 2002 vydala Česká demografická společnost.

Dle údajů Českého statistického úřadu bylo v roce 2004 registrováno v České republice 51 447 sňatků. Bylo to přibližně o 2 500 více než v roce 2003, kdy byl zaznamenán historicky nejnižší počet sňatků (viz vývoj počtu sňatků v průběhu 20. století) a nejnižší hrubá míra sňatečnosti od skončení první světové války (v roce 1916 poklesl počet sňatků pod úroveň 40 tisíc). Od roku 1919 se na území dnešní České republiky uzavíralo nejméně 7 sňatků na tisíc obyvatel ročně - výjimkou byly roky 1944, kdy to bylo 6,7 , a rok 1957 s 6,6 . Pod 7 klesla hrubá míra sňatečnosti opět až v roce 1993; tentokrát nešlo o pokles jednorázový, úroveň sňatečnosti se nezvýšila v žádném z následujících osmi let. Přitom se v populaci postupně zvyšuje počet i podíl osob schopných uzavřít sňatek - především mladých svobodných lidí, jejichž intenzita vstupu do manželství o celkovém charakteru sňatečnosti rozhoduje.

Široké spektrum důvodů nízkého počtu uzavíraných sňatků lze odvozovat v prvé řadě ze zcela nových podmínek života obyvatelstva. Založení nové rodiny a domácnosti vyžaduje od 90. let podstatně větší ekonomické zázemí než tomu bylo v předchozí době (a to subjektivně i objektivně). Instituci manželství zřejmě významně konkurují i jiné formy párového života, nevyžadující sňatek, který je veřejným a právním aktem, jimiž se sobě snoubenci zaslibují a vzdávající se některých atributů osobní svobody. Sňatek je zároveň vnímán jako legitimizace milostného vztahu v případě, že se pár rozhodne založit rodinu. A založení rodiny, které je významným omezením osobní svobody nejen vzhledem k partnerovi, ale především vzhledem k potřebám budoucích dětí, mladí lidé odkládají do vyššího věku, protože před sňatkem a založením rodiny toho musí ještě hodně stihnout. Musí se připravit na povolání, musí si najít zaměstnání, což pro ně není nijak snadné, musí si vydělat nějaké peníze, aby si mohli pořídit vlastní bydlení, aby mohli žít podle svých vlastních představ. Od roku 1937 jde vlastně o první generaci mladých lidí, jejíž soukromý život není svazován a usměrňován ani vládnoucím režimem ani konvencemi; jde o generaci, která má možnost si způsob svého života volit.

Dle svých představ, i když v mezích tehdejších možností, vstupovaly do manželství také generace z první třetiny dvacátého století (pomineme-li období první světové války). Například v roce 1910 zůstalo z 1000 osob do 50 let svobodných 7 % mužů a 10 % žen. Muži uzavírali první sňatky nejčastěji mezi 25 až 30 lety, v průměru ve 28 letech, dost často však i ve věku nad 30 let. Jejich partnerky vstupovaly do manželství jen mírně mladší, v průměru ve věku 25,4 let; i když se polovina dívek vdala do 25 let věku, nevěsty ve věku nad třicet let nebyly výjimkou. Trvale svobodnou však zůstávala každá desátá žena. Celoživotní celibát nebýval životním ideálem, spíše byl důsledkem neúspěšnosti na sňatkovém trhu, důvody byly zpravidla ekonomické. V praxi se obecně uznávané a proklamované ideály manželství založeného na romantické lásce ne vždy dodržovaly a hmotné statky spolu s krásou nevěsty hrály svou roli. Pochopitelně mimo manželství zůstávaly osoby hendikepované tělesnou nebo mentální vadou.

Obdobná situace byla i v meziválečném období; možná proto, že z důvodu hospodářské krize v letech 1930-1931 byla úroveň vstupu do manželství osob mladších třiceti let nižší než v roce 1910. Celkově se ale v průměru muži ženili častěji než před první světovou válkou a u mužů i žen lze pozorovat mírný posun vstupu do manželství do nižšího věku. Do 25 let se již oženilo 31% mužů a 58 % žen.

Po druhé světové válce se situace výrazně změnila. Nejlépe je to patrné z průřezových tabulek sňatečnosti svobodných z roku 1961 nebo z časování sňatků generace 1944 (první generace, pro kterou je k disposici bilance podle rodinného stavu od počátku jejího reprodukčního období). Obojí zachycuje situaci, která se začala vznikat již v letech druhé světové války, kdy poprvé v novodobé historii mladí lidé uzavírali sňatky aniž měli vlastní byt (z obav před totálním nasazením), ale v podmínkách plné zaměstnanosti. Po skončení války se již situace nezměnila a pro mnoho mladých manželství byl samostatný byt dlouho utopií, takže soužití více generací i v malých bytech bylo dost časté.

Tab 1:  Podíl svobodných osob, které uzavřely sňatek do určitého věku v letech 1910, 1930 a 1961 a z generací 1944-1979

Poznámka: Pro rok 1961 data převzata z tabulek sňatečnosti svobodných publikovaných FSÚ; pro rok 1910 odvozeno ze skladby obyvatelstva podle rodinného stavu, pro rok 1930 z dat jednovýchodných tabulek sňatečnosti svobodných stejně tak jako pro jednotlivé generace 1944-1979

Do prvního manželství se vstupovalo brzy a ve větší míře než v předchozím období. Průměrný věk při prvním sňatku klesl u mužů pod 25 let, u žen pod 22 let. Do dvaceti let věku bylo ženatých 10 % mužů a vdáno téměř 50 % žen. Těžiště sňatečnosti mužů se přesunulo do věku pod 25 let, ve 25 letech žilo v manželství na 70 % mužů a více než 86 % žen. Trvale svobodných zůstávalo v populaci 6 % mužů a 3 % žen. V úrovni definitivního celibátu se nejvíce odrazila změna možnosti sňatku - při téměř obecném vyvlastnění majetků obyvatelstva se význam ekonomického zázemí snoubenců značně setřel, rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami byly menší. V mladém věku, kdy se do manželství vstupovalo, se hledělo skutečně spíše na city.

 Instituce manželství si udržovala obecně vysoký kredit; z minulosti zděděné přezíravé postoje ke svobodným starším ženám se odrazily v prudkém poklesu jejich podílu v populaci. Právě výrazný pokles podílu trvale svobodných žen svědčí dle mého názoru nejlépe o demokratizaci možností vstupu do manželství. To, že podíl trvale svobodných mužů se příliš neměnil, svědčí o tom, že se v populaci příliš neměnil podíl mužů, kteří o manželský život zájem neměli. Jejich mírně rostoucí nezájem o manželství však stačili nahradit rozvedení, takže se podíl žen, které alespoň jednou vstoupily do manželství, mohl přesto zvýšit. Při rozhodování o životních prioritách mohla ve prospěch manželství svědčit tehdejší praxe, neboť daň z příjmu byla pro ženaté a vdané příznivější a rodiny s dětmi (zvláště mladé rodiny do 30 let) požívaly určitých výhod (např. výhodnější zařazení do pořadníku na byt). V podmínkách socialistické přezaměstnanosti nebylo příliš obtížné najít zaměstnání a pro mladé ženy nebylo složité nastoupit po narození dítěte znovu do práce, neboť z jednoho příjmu většinou rodiny nemohly vystačit (jak to bývalo ještě ve 30. letech běžné). Možnosti odchodu na studia do zahraničí byly mizivé stejně tak jako dlouhodobější pobyty v cizině nebo cestování vůbec. Přesto je patrné, že se od druhé poloviny šedesátých let intenzita sňatečnosti mírně snižovala. Pokles časné sňatečnosti souvisel pravděpodobně s obecným mírným vzestupem délky vzdělávání, které se ale pro většinu populace omezovalo na vyučení nebo středoškolské studium; na vysoké školy odcházelo jen 7-10 % mladých lidí.

Graf 1: Pravděpodobnost uzavření sňatku svobodných osob (údaje tabulek sňatečnosti svobodných osob)


Graf 2: Tabulkové počty prvních sňatků podle generací


Vytvořený model sňatečnosti tak plně odpovídal dobovému způsobu života. Vypadal velmi stabilně - vždyť se od šedesátých do konce osmdesátých let téměř neměnil. Byl ale velice křehký, neboť závisel na chování několika málo generací ve věku, kdy jsou lidé ještě velmi snadno ovlivnitelní. Zásadní změna životních podmínek po roce 1989 proto znamenala obdobně zásadní změnu i ve sňatkovém chování - ta změna byla o to razantnější, že se zatím změnily v západních zemích postoje mladých lidí k instituci manželství vůbec a že se změnila sama tato instituce, postavení ženy, celý hodnotový systém, v němž rodina ztratila své výsadní postavení. Manželství se již zdaleka nejeví jediným žádoucím cílem úvah a snah mladých lidí, jako tomu bylo v první polovině 20. století, a to ani pro ženy, které mohou dosáhnout svých cílů i bez manželství. Nemalou roli hrají pochopitelně také možnosti do manželství vstoupit - zde se opět začíná stále více prosazovat ekonomická stránka zakládání nové rodiny. A protože až do roku 1992 převládal vstup do manželství v nízkém věku, za nových ekonomických podmínek nastala na několik let situace, kdy je osob ochotných uzavřít sňatek velmi málo. Nezanedbatelná část mladých lidí vstoupila totiž do manželství před rokem 1992 ještě v nízkém věku.

Generace, které dnes dospívají, mohou tedy volit - volit dle svých zájmů, svých možností, svých představ o budoucnosti i dle své odvahy. První z těchto generací se rozhodly pro delší vzdělávání, částečně i pro neformální svazky. Přesto vstupují do manželství zatím zhruba ve stejné intenzitě jako generace jejich prarodičů. Již v letech 1993-2000 došlo ke vzestupu průměrného věku při prvním sňatku o více než tři roky, u mužů i u žen, do roku 2004 se hodnota tohoto ukazatele zvýšila o dalších více než 1,5 roku. Jaká ale bude výsledná úroveň jejich sňatečnosti a jaká bude úroveň sňatečnosti dnes dorůstajících generací, lze zatím jen obtížně předpovídat.

Ludmila Fialová