Obyvatelstvo Islandu se vyznačuje celou řadou specifik a zvláštností - jedna z nejnižších úrovní úmrtnosti obecné i kojenecké, relativně vysoká úhrnná plodnost, vysoký podíl nemanželsky narozených apod. Příspěvek se věnuje základním demografickým charakteristikám populace tohoto ostrovního státu, analýzou křestních jmen nám však přibližuje i islandské tradice a kulturu.

Nejmenší skandinávský stát Island je ostrovní republikou ležící těšně pod polárním kruhem. Nejbližší pevnina Grónsko je vzdálena 287 km. Island je znám svou nevšední a drsnou přírodní krásou (ledovce, sopky, gejzíry, fjordy), prvním parlamentem světa (tzv. alting z 10. stol.), ságami plnými historických i nadpřirozených bytostí, ale také svéráznými, hrdými a pracovitými lidmi.



Populace 300 tis. Islanďanů je mezi demografickou veřejností proslavena jednou z nejvyšších hodnot střední délky života ve světě – 83 let pro ženy a 79 let pro muže a jednou z nejnižších úrovní kojenecké úmrtnosti – 2,4 promile.

Island začal být osidlován na konci prvního tisíciletí. Konkrétně je osídlení datováno od zakotvení Ingólfura Arnarsona pod jižním výběžkem ledovce Vatnajökull v květnu roku 872. Největší část prvních osadníků přišla z Norska. Kromě Vikingů však genetické a antropologické studie potvrzují, že mezi prvními obyvateli ostrova bylo také hodně Keltů, kteří na ostrov přišli z Irska a Skotska. Island je znám velkým počtem dodnes zachovalých a dokonce dodnes čtených ság  (islandština se na rozdíl od většiny ostatních evropských jazyků během druhého tisíciletí téměř nezměnila). Jedna z těchto ság Landnámabok – Kniha osídlení ¹  podává přehled o prvních 400 usedlících. Podle této ságy pocházelo skoro 80% obyvatel z Norska a 20% z britských ostrovů. Kniha ovšem neuvádí, kolik keltských otroků si vikingští kolonizátoři přivezli.

Velká část vnitrozemí ostrova byla a stále je kvůli přírodním podmínkám neobyvatelná (živelná kombinace ohně a ledu v podobě činných sopek a rozlehlých ledovců). Získávání živobytí bylo vždy velmi těžké, kromě jednoduchého zemědělství se ostrované vždy věnovali (a stále věnují) rybolovu. Islandská populace byla často sužována hladomorem, přírodními katastrofami (především výbuchy sopek a záplavy tím způsobené) a různými epidemiemi (ve 14. a 15. století tak jako jinde v Evropě, řádil na Islandu mor, vyskytovaly se i epidemie dalších nemocí např. neštovic a spalniček). Počet obyvatel ostrova tak po staletí kolísal mezi zhruba 30 tis. až 50 tis.

Statistické údaje o počtu islandského obyvatelstva jsou k dispozici od počátku 18. stol. Ve druhé třetině 18. století začala populace Islandu růst, ze zhruba 50 tis. v roce 1830 na téměř 80 tis. v roce 1890. Ve 20. století nabýval růst populace  na intenzitě, v roce 1950 měl Island 144 tis. obyvatel a v roce 2000 již 283 tis. Nejnovější údaj z 1. dubna roku 2007 309 699  obyvatel Islandu.

Islandská populace měla ještě v polovině 20. století progresivní typ věkové struktury. Relativně vyrovnanou věkovou strukturu z roku 1950 narušuje pouze zářez nenarozených z období ekonomické krize 2. poloviny 30. let a 2. světové války, který byl po válce vystřídán vlnou vysoké porodnosti, podobně jako v jiných zemích. Současnou věkovou strukturu bychom mohli přiřadit ke stacionárnímu typu. Také v islandské populaci probíhá proces stárnutí populace, a to především tzv. od vrcholu pyramidy, tedy díky prodlužování střední délky života.

Island se vyznačuje jednou z nejvyšších měr plodnosti v Evropě. Úroveň plodnosti je vyšší než v ostatních severských státech. V roce 1990 přicestovala na Island švédská parlamentní studijní komise, která měla zjistit příčiny vyšší plodnosti. Po jejím návratu obdržel parlament krátkou, avšak výstižnou odpověď: „Islandské ženy milují děti.“ Během celé druhé poloviny dvacátého století se hodnoty úhrnné plodnosti pohybovaly nad tzv. záchovnou hranicí a až v posledních letech klesla úhrnná plodnost těsně pod hladinu 2,1.

V 60. a 70. letech Islandské ženy s narozením prvního potomka příliš neotálely, první dítě rodily v průměru ještě před dosažením 22 let. Od 80. let začal průměrný věk matek růst, dnes se první dítě rodí ženám průměrně ve věku 26 let (otci pak bývá v průměru 29 let). Průměrný věk matek je sice relativně vysoký,  nepatří ale mezi nejvyšší v Evropě.

Podíl dětí narozených mimo manželství byl vysoký již od doby, kdy začal být tento ukazatel statisticky sledován, tedy od poloviny 19. století. Výrazně začal stoupat od 30. let 20. stol., kdy se mimo manželství rodila 1/4 Islanďanů, během 80. let 20. století už to byla celá 1/2 a dnes se tento ukazatel dostal nad 65%. Mimo manželství se rodí více než 80% prvorozených dětí a více než 60% dětí druhorozených.

Mimo manželství rodí především nejmladší ženy do 30 let. Ženy starší 30 let už v mírně nadpoloviční většině rodí v manželství. Průměrný věk prvorodiček je okolo 27 let, nejvíce dětí se rodí ženám ve věkové skupině 25 – 29 let, průměrný věk nevěst při prvním sňatku je zhruba 30 let.

Úmrtnost (i kojenecká) na Islandu patří opět k nejnižším v Evropě i ve světě. Zatímco hrubá míra úmrtnosti se již od padesátých let drží v intervalu 7,5–6,5 promile, u kojenecké úmrtnosti došlo k podstatným změnám. Kojenecká úmrtnost klesla z hodnoty 27,3 ‰ v roce 1951 na 2,4 ‰ v roce 2006. Tento trend je typický pro většinu zemí západní Evropy, zvláště pak pro severské země. Je to dáno neustále se zlepšující zdravotní péčí a racionálním přístupem nastávajících matek k těhotenství.  Úroveň kojenecké úmrtnosti je na Islandu už od počátku 90. let 20. století  nižší než 5‰, což při velikosti islandské populace činí ročně méně než 20 zemřelých dětí do věku 1 roku, většina z nich umírá během prvního měsíce života.

Islandská populace má jednu z nejvyšších hodnot střední délky života na světě. Během posledních 35 let došlo k nárůstu tohoto ukazatele zhruba o 7 let u mužů a o 5 let u žen. Ve věku 65 let (tedy ve věku, kdy většina lidí odchází do důchodu) mají muži naději dožít se dalších 18 a ženy 20 let života.

Hrubá míra sňatečnosti v uplynulých 50 letech klesala, dnes se pohybuje okolo 5‰. V roce 2004 bylo uzavřeno 1472 sňatků. Mezi Islanďany je však velmi rozšířené nesezdané soužití, jak je patrné např. z počtu narozených mimo manželství. Počet rozvodů se ročně pohybuje okolo 500, hrubá míra rozvodovosti kolísá okolo 2‰.

Průměrný sňatkový věk je vysoký, přes 35 let u mužů a téměř 33 let u žen. V případě prvních sňatků je to 33 a 30 let. Věkový rozdíl mezi manželi se od roku 1961 pohybuje okolo 2 – 3 let.

V roce 1995 vstoupil na Islandu v platnost zákon umožňující registrované partnerství osob stejného pohlaví. Ročně tuto možnost využije zhruba 10 - 15 párů, registrovaná partnerství homosexuálních žen jsou uzavírána stejně často jako partnerství mezi homosexuálními muži.

Podíl cizinců žijících na Islandu není velký, cizinci tvoří 6% celkové populace. Nejvíce v zemi žije Poláků (téměř 6 tisíc, třetina cizinců), dále občanů ostatních skandinávských zemí (především Dánů – historická vazba, Švédů a Norů), Litvy, Německa a zemí bývalé Jugoslávie. Z neevropských zemí jsou nejvíce zastoupeni občané Filipín, Číny, USA a Thajska. V roce 2006 žilo na Islandu 338 občanů České či Slovenské republiky (islandská statistika publikuje údaje za země bývalého Československa dohromady).

Analýza frekvence křestních jmen sice není předmětem demografické analýzy, ale našim údajům  přidává osobnější rozměr.

Typická islandská rodina by se mohla skládat z otce Jóna Sigurðurssona, matky Guðrún Einarsdóttir a dětí Kári Jónssona, Sary Jónsdóttir a Alexandera Jónssona. Islanďanům ale v každodenním životě většinou stačí křestní jména.

Islanďané dodnes většinou nemají dědičná rodová příjmení, pokud nepatří mezi těch několik výjimek, kteří je získali např. sňatkem s cizincem či vytvořením si (např. uměleckého) příjmení. Islanďané se oslovují zásadně křestními jmény a podle křestních jmen řadí abecedně i své telefonní (a jiné) seznamy. Spojení typu "pan Eiríksson" najdeme u Islanďanů těžko. To, co stojí za islandským křestním jménem, hraje sice podobnou identifikační roli jako naše příjmení, ale není to příjmení v našem smyslu slova. Jedná se o individuální patronyma (jména po otci), používají se jako dodatky ke křestnímu jménu, které bez křestního jména prostě dost dobře ani nelze a nemá smysl používat. Toto "pří-jmení" nepřiřazuje člověka k žádnému rodu, ale pouze k jeho vlastnímu otci a nikomu jinému (moderní Island už ovšem zná i příslušnost k matce, tedy jakási "matronyma"). Patronymum se odvozuje od křestního jména otce připojením slova "son" (syn) nebo "dóttir" (dcera). Toto jméno člověku zůstává po celý život a nemění se ani sňatkem (žena přeci jen otce nezmění ani když se vdá), a nepřechází ani na děti - ty opět získají své druhé jméno odvozením z křestního jména svého vlastního otce. Tedy, pokud se Islanďan jmenuje Eirík Gunnarsson (tedy doslova "Eirík Gunnara-syn" nebo raději "Eirík syn Gunnara"), můžeme si být jisti, že jeho otec se křestním jménem jmenoval Gunnar a že jeho syn ponese "pří-jmení" Eiríksson ("syn Eiríka") a jeho dcera Eiríksdóttir ("dcera Eiríka"). Nelze ovšem nijak určit, jak se jmenuje jeho manželka (leda bychom znali jméno jejího otce).

Island je řazen mezi evropské země, ač je Evropě vzdálený tisíce kilometrů.  Řadí se mezi nejmenší evropské země (300 tisíc obyvatel). Jeho demografické charakteristiky jsou v zásadě podobné jiným skandinávských zemím – kladný  přirozený přírůstek (0,8%), vysoká naděje dožití (83 let pro ženy a 79 pro muže, zhruba o 5 let více než je evropský průměr) a nízká kojenecká úmrtnost (2,4‰), stabilně (v evropském kontextu) vysoká plodnost (úhrnná plodnost 2,0) a celkově liberální postoj k partnerským vztahům (vysoký podíl dětí narozených mimo manželství, homosexuální svazky).