demografie - časová řada

 

Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?

celkem se účastnilo: 96546

  demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - populační vývoj Afriky

 
16.11.2007 ANALÝZA: Motivace sebevražedného jednání

K problematice sebevražednosti již byla na našem portále uveřejněna řada analýz, zabývajících se nejrůznějšími aspekty tohoto způsobu smrti. Příspěvek se zabývá motivací sebevražedného jednání na základě dat z evidence Policejního prezídia ČR a pokouší se objasnit faktory vedoucí jedince k řešení své situace tímto způsobem. 

V souvislosti se sebevraždami jsou sledovány nejrůznější aspekty, ať už to jsou sociodemografické charakteristiky sebevraha, regionální diferenciace sebevražednosti, způsob či časování sebevraždy. Nejpalčivější otázkou, kterou si však v souvislosti se sebevražedným jednáním klademe je otázka PROČ? Jaké jsou důvody vedoucí jedince k dobrovolnému ukončení života?

Existuje celá řada faktorů způsobujících jednání směřující k sebevraždě, odborníci se liší ve svém názoru na míru jejich vlivu. Tyto faktory můžeme vymezit jako:
Faktory individuální
  • Biologické podmíněnosti
  • Individuální struktura osobnosti
  • Duševní onemocnění
  • Zneužívání návykových látek
  • Anamnéza somatického onemocnění
Vnější faktory
  • Společnost, sociální prostředí (rodinné vazby), sociální situace (nezaměstnanost, ekonomická situace)
  • Vnější faktory, fyzické prostředí
  • Širší sociální prostředí (politické, náboženské faktory)

Duševní nemoci
Někteří psychiatři uvádějí, že veškeré sebevraždy mohou být připsány depresivním onemocněním, schizofrenii, neuróze a poruchám osobnosti, často spojenými s alkoholismem či drogovou závislostí (Platt, 1984). Retrospektivní studie uvádějí, že až 90 % sebevrahů trpělo duševní poruchou (včetně alkoholismu) (Rich, 1986, Kendell, 1991).
Vztahem mezi sebevražedností a psychickými poruchami se zabývala řada autorů. Masaryk uvádí, že téměř jednu třetinu sebevražd je možno vysvětlit duševní nemocí (Masaryk, 1998). Podle Goetha duševní stav, ve kterém je člověk schopen sebevraždy, je vždy rozervaný a rozbouřený. Esquirol říká, že každé rozhodnutí ukončit vlastní život je projevem duševní poruchy (Hartl, 2000). Podle jiných autorů se vliv depresí a dalších psychických poruch odhaduje jen okolo 13 % (Hartl, 2000).

Uvádí se, že výskyt sebevražedného jednání u osob s duševní poruchou je několikanásobně vyšší než v obecné populaci. Podle některých studií až 15 % osob trpících depresí umírá sebevraždou (Koutek, 2003). Jiní autoři uvádějí, že více než polovina pacientů trpících depresí má sebevražedné sklony (Hawton, 2000); riziko sebevraždy se mění v průběhu onemocnění a nejvyšší je v nejbližším období po lékařském zásahu (hospitalizace, terapie, léky apod.). Zatímco někteří autoři nepřipouští sebevraždu u duševně zdravého jedince, jiní se domnívají, že duševní poruchou lze vysvětlit jen určité procento sebevražedných jednání. Vysoká sebevražednost se pojí především s onemocněními jako jsou poruchy depresivního typu, sebevražedné jednání je však spojováno i se schizofrenií a nově i s poruchami vyvolanými dlouhodobým užíváním alkoholu a psychoaktivních látek.

Somatická onemocnění
Vedle psychických onemocnění se zvýšené riziko sebevraždy vyskytuje také u osob trpících somatickým onemocněním. Většinou se předpokládá, že zde hraje roli více faktorů. Somatické problémy mohou být např. následkem sebepoškozování nebo užívání psychoaktivních látek u osob s duševními problémy. Nemoc nebo léčení však může také působit na funkci mozku a tím způsobovat poruchy nálady (tzv. sekundární či somatogenní deprese) nebo osobnosti (Dzůrová, Dragomirecká, 2002). Všeobecně jsou však chronická somatická onemocnění spojena s horším životním standardem a jejich neléčitelné formy mohou vést k sebevražednému jednání.

Harissová a Barraclough zaznamenali ve své analýze zvýšenou sebevražednost u osob s HIV/AIDS, zhoubným novotvarem, Huntingtonovou nemocí, roztroušenou sklerózou, žaludečními vředy, nemocemi ledvin, zraněním páteře. Studie potvrzuje, že zvýšené riziko sebevraždy se týká nemocí doprovázených symptomy deprese, především pocity beznaděje a bezvýchodnosti a není tedy pouhým následkem zvýšené zátěže způsobené nemocí (Dzůrová, Dragomirecká, 2002). Specifickým nevyléčitelným onemocněním moderní doby je AIDS. Uvádí se, že dospělí muži s diagnózou AIDS mají až 36x vyšší sebevražednost než muži bez této diagnózy. Zvýšené riziko sebevraždy u osob HIV pozitivních je připisováno psychologickým faktorům spojeným se zjištěním, že se jedná o vysoce fatální nemoc. Předpokládá se také účinek nemoci na centrální nervovou soustavu.

Vliv somatických onemocnění na vznik sebevražedného jednání může být zprostředkován i fyzickou bolestí, která je se somatickými onemocněními spojena. Tak mohou silné bolesti, které není v daném okamžiku možné utlumit, vést k jednání končícímu sebevraždou.

Biologické faktory
Vedle čistě psychologických a psychiatrických koncepcí se objevují také koncepce biologické, usilující o vysvětlení sebevražednosti pomocí biochemických procesů. Bylo prokázáno, že narušení systému regulace neurotransmise (zejména serotoninové) v mozku může způsobovat poruchy nálady, vznik depresivních onemocnění, poruchy regulace agrese a sebevražedné jednání. Biologické faktory jistě nejsou jedinou příčinou sebevraždy, ale mohou ovlivňovat odolnost jedince vůči určitým zátěžovým situacím a stresu, přičemž poruchy chemického přenosu látek mohou být jak vrozené, což dokazují studie dvojčat a jiné genetické studie, tak získané, například v průběhu socializace jedince či vlivem silně stresujících zkušeností.

Pokud přijmeme fakt, že biologické základy sebevražedného jednání (např. dysfunkční metabolismus serotoninu) mohou být geneticky dané, pak tato predispozice může být buď genetickou chybou, nebo součástí adaptivního evolučního mechanismu (De Cantazaro, 1986), jehož následkem jedinci s nízkou schopností dalšího předávání genů projevují poruchu sebezáchovného pudu.

Sociální prostředí
Sociologie se zaměřuje na vysvětlení sebevražednosti z příčin vnějších, tedy ze strany společnosti, jíž je jedinec součástí a která na něj působí. Zde se navazuje především na Durkheimovu teorii, která se pojí s tvrzením, že sebevražednost závisí na stupni integrace a regulace společnosti a na  účinnosti systému vztahů, které jedince obklopují. Tato integrace může být buď náboženská (silný vliv náboženství, zejména katolického, je chápán jako faktor protektivní z hlediska sebevražednosti), politická (v situacích politické krize se integrace společnosti zvyšuje) či rodinná (integrace je výraznější u osob žijících v manželství než u těch, které žijí osaměle, což spolu s dalšími faktory přispívá k nižší sebevražednosti osob sezdaných ve srovnání se svobodnými, ovdovělými či rozvedenými). Dále se sleduje také působení ekonomických faktorů na sebevražednost, jako je např. sociální postavení, profese a nezaměstnanost.

Statistické údaje o motivaci sebevražedného jednání
Příspěvek je založen na údajích Odboru systémového řízení a informatiky Policejního prezídia (OSŘI PP) České republiky, přičemž se od roku 2003, kdy byla ukončena evidence sebevražd v rámci Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, jedná o jediný zdroj podrobnějších informací o sebevražedném jednání, včetně motivu. Evidence OSŘI PP ČR vychází ze statistických hlášení okresních policejních ředitelství o trestné činnosti v jednotlivých místně příslušných oblastech, přičemž z jednotlivých krajských sumářů se zpracovává za Českou republiku roční „Statistický výkaz sebevražd“. Toto statistické hlášení obsahuje mnohé sociologicky a kriminologicky relevantní informace k osobě sebevraha a jeho jednání.

Oficiální statistická evidence sebevražd však vychází ze zpracování dat Českého statistického úřadu. Ten prostřednictvím tiskopisu Hlášení o úmrtí (založené na tiskopisu List o prohlídce mrtvého, vyplněného lékařem, jenž zemřelého ohledal) eviduje příčiny smrti zesnulého. Statistiku počtu zemřelých uveřejňuje ČSÚ každoročně v publikaci Demografická ročenka (dříve Pohyb obyvatelstva).

Z grafu č. 1 můžeme vyčíst rozdíly ve vykazovaném počtu dokonaných sebevražd jednotlivými úřady. Tyto rozdíly se i přes nespornou konvergenční tendenci zdají být mezi lety 1965 a 2000 poměrně významné. Pro vysvětlení těchto rozporů je nutno uvést, že do r. 2001 nebyla důsledně plněna ohlašovací povinnost zdravotníků vůči policii a že lékaři zasahující na místě sebevraždy poměrně často neoznámili případ orgánům činným v trestním řízení. Je zřejmé, že tyto nenahlášené případy nemohla policie nějakým způsobem „zpětně doevidovat“ a že jejich dodatečné vyšetřování v oprávněných případech bylo kvůli časovému prodlení často velmi komplikované. Z uvedeného grafu je ale zřejmé, že se výpovědní hodnota statistiky dokonaných sebevražd vedené OSŘI PP ČR od poloviny devadesátých let stále zvyšuje a že od roku 2001 korespondují data ve statistické evidenci celostátního policejního útvaru v plné míře evidencí ČSÚ. V roce 2003 dochází ke zlomové situaci. Je odhalena trestná činnosti manželů Stodolových, při jejímž vyšetřování vychází najevo - kromě množství konkrétních pochybení zasahujících lékařů, soudních patologů a orgánů policie - i systémové selhání. Okamžitě následuje nezbytná náprava mezirezortní spolupráce ministerstev zdravotnictví a vnitra ohledně zlepšení informačního toku na úseku šetření dokonaných sebevražd. Tato náprava, která spočívala v ustavení povinnosti hlásné služby zasahujících lékařů vůči policii, se zřetelně projevila ve strmém nárůstu křivky počtu dokonaných sebevražd, které po roce 2003 orgány Policie České republiky vyšetřovaly. Křivka počtu případů dokonaných sebevražd vyšetřovaných policií od roku 2003 má tak dokonce opačný trend než křivka případů registrovaných ČSÚ. Důvodem může být dodatečné vypátrání informací, vedoucích k pozdějšímu uznání vraždy nebo nešťastné náhody za sebevraždu (např. dodatečné svědectví nebo nález dopisu na rozloučenou apod.), jejichž vliv se již do statistiky ČSÚ nepromítl. Odlišnosti v evidenci obou úřadů však mohou být částečně způsobeni i statistickým zpracováním (kódování základní příčiny smrti) v rámci ČSÚ.

Graf 1: Vývoj počtu sebevražd v letech 1985-2005 podle evidence OSŘI PP a ČSÚ


Vidíme tedy, že údaje z evidence OSŘI PP mají v jednotlivých letech různou vypovídací schopnost s ohledem na úplnost evidence a zejména v letech 1989-2000 nemusí odrážet charakteristiky celého souboru dokonaných sebevražd zcela přesně. S tím může souviset i možné podhodnocení zastoupení určitých motivů sebevražd, neboť existuje souvislost mezi motivem sebevražedného jednání a způsobem provedení, jenž může ovlivnit i další vyšetřování Policie a pravděpodobnost odhalení úmyslu zemřít.

Z grafu č. 2 vidíme, že v letech 2000-2005, kdy lze statistiku OSŘI PP považovat za téměř kompletní, byly nejčastějším motivem sebevražedného jednání rodinné poměry (24 % ze všech dokonaných sebevražd se zjištěným motivem), dále pak duševní  (22 %) a somatická (20 %) onemocnění. Pokud bychom však vzali v úvahu i motiv označovaný jako „náhlá deprese“, který rovněž souvisí s duševním stavem, psychická onemocnění by se stala se zhruba 40 % podílem nejčastější příčinou sebevraždy. Zároveň je však zhruba čtvrtina úmrtí, u nichž motiv sebevražedného jednání zjištěn nebyl. Tento podíl sebevražd s nezjištěnou motivací se mezi roky 1985 a 2005 zvyšuje, jeho hodnota vzrostla ze zhruba 10 % v letech 1985-1989 na současných 27 %. Dříve tedy byly počty sebevražd v evidenci OSŘI PP méně úplné, častěji však byl zjištěn motiv aktu. Zároveň je ve sledovaném období patrný výrazný pokles zastoupení fyzické nemoci jakožto hlavního motivu sebevraždy, jeho podíl se snížil z původních 33 % na současnou pětinu. To může být i jedním z důsledků zlepšujícího se zdravotního stavu populace, kdy závažná somatická onemocnění přicházejí s prodlužující se délkou života později a jsou lepší možnosti jejich léčby. Naopak se zlepšením úplnosti evidence se výrazně zvýšil podíl sebevražd motivovaných rodinnými poměry, který v předchozích letech stabilně dosahoval úrovně okolo 15 %.

Graf 2: Sebevraždy podle motivu, v % (obě pohlaví celkem), vývoj v letech 1985-2005 *

* Vyjádřeno jako podíl ze všech případů sebevraždy se zjištěným úmyslem

Mezi muži a ženami existují rozdíly v motivaci sebevražedného jednání, která pak následně ovlivňuje volbu způsobu provedení a úspěšnost sebevražedného aktu. Sebevražedné jednání (sebevražedné pokusy a dokonané sebevraždy) je u žen častější než u mužů, dokonaná sebevražednost je však u mužů vyšší než u žen. Ženy volí méně letální metody, méně často tedy své jednání dokonají, u mužů je tomu opačně. Lze však rovněž předpokládat, že u žen je sebevražedné jednání častěji demonstrativní a není motivováno reálným úmyslem zemřít. O rozdílné motivaci sebevražedného jednání mužů a žen zčásti vypovídá struktura sebevražd podle motivu. Ta ukazuje, že u žen jsou duševní poruchy častěji motivem sebevražedného jednání (38 % ze sebevražd se zjištěným motivem) než u mužů (18,5 %). U mužů je naopak vyšší podíl sebevražd z důvodů rodinných problémů a konfliktů (včetně problémů pracovních, školních, existenčních). Podílely se u nich na 27 % sebevražd se zjištěným motivem, zatímco u žen to bylo pouze 14 %. Nejvýraznější převaha mužů je však zřejmá u relativně málo zastoupeného motivu „obavy z trestního stíhání“, který je u nich zastoupen 2,3 %, tj. téměř 4,5 krát častěji než u žen. Určitý rozdíl existuje i v podílu sebevražd s nezjištěným motivem, ten je u mužů (28 %) vyšší než u žen (23 %).

Graf 3: Sebevraždy podle motivu, muži a ženy (podíl v %), vzájemný poměr obou pohlaví (muži / ženy), 2000-2005 *

* Vyjádřeno jako % ze všech případů sebevraždy se zjištěným úmyslem, položka nezjištěné příčiny je vyjádřena jako % ze všech dokonaných sebevražd

Jisté odlišnosti zaznamenáváme i z hlediska věku (data podle věku jsou k dispozici za období 2002-2005, zde se mírně odlišují sledované kategorie motivů sebevražd v evidenci OSŘI PP). Zatímco v nejnižším věku jsou sebevražedná jednání převážně důsledkem zkratkovitého jednání spojeného s emocemi, ve vyšším věku převládají uvážené, bilanční sebevraždy, často motivované somatickou či psychickou nemocí. Podíl sebevražd v důsledku duševního onemocnění u mužů dosahuje nejvyššího podílu (zhruba 35 % sebevražd se zjištěným motivem) ve věku mezi 40-70 lety a je zde nejčastější příčinou sebevraždy, po 70. roce věku jeho podíl klesá s tím, jak rostou na významu somatická onemocnění. Ta se ve věku 70 let a více podílejí na více než 56 % všech dokonaných sebevražd mužů (se zjištěným motivem). Ve věku 20-40 let naopak dominují sebevraždy motivované rodinnými problémy, relativně četné jsou i problémy pracovní a existenční, vztahové a sexuální.

Graf 4: Struktura sebevražd (v %) podle motivu a věku, muži, 2002-2005*

* Vyjádřeno jako struktura všech případů sebevraždy se zjištěným úmyslem

U žen je, jak jsme si již ukázali, struktura sebevražd podle motivu odlišná. Tato skutečnost se odráží i v jednotlivých věkových skupinách. Téměř ve všech věkových skupinách (vyjma nejnižší) je dominujícím motivem sebevraždy duševní onemocnění. V nejnižší věkové skupině jsou nejpočetnější rodinné a vztahové či sexuální problémy, které zapříčiňují zhruba 60 % sebevražd, s rostoucím věkem jejich podíl plynule klesá. Pracovní a existenční problémy se nejvýrazněji podílí (11 %) na sebevraždách žen ve věku 30-40 let.

Graf 5: Struktura sebevražd (v %) podle motivu a věku, ženy, 2002-2005*

*Vyjádřeno jako struktura všech případů sebevraždy se zjištěným úmyslem

Sebevraždy nejmladších osob, tj. osob ve věku do 20 let si zasluhují podrobnější analýzu z hlediska motivace. V souhrnu bylo ve čtyřletém období 2002-2005 spácháno 226 sebevražd dětí a adolescentů do 20 let. Ve 21 případech se jednalo o úmrtí dítěte mladšího 15 let. V průměru umírá sebevraždou ročně 56 osob do 20 let. Jaké jsou důvody těchto sebevražd? Bohužel je značný podíl (41%) případů, kde motiv sebevražedného aktu nebyl zjištěn.

Hodnotíme-li celé období let 2002-2005, ze sebevražd se zjištěným motivem se u 12 dětí do 15 let jednalo ve 3 případech o problémy rodinné, ve 3 případech o problémy školní, ve 3 případech o psychickou poruchu, v 1 případě pak o obavu z trestního stíhání. Osoby ve věku 15-18 let (celkem 48 osob se zjištěným úmyslem) se nejčastěji dopouštěly sebevraždy kvůli psychickým problémům často popisovaným jako „náhlá deprese“, časté u nich byly i problémy rodinné (9 případů, častěji u chlapců), sexuální či vztahové (9 případů, častěji u dívek). Šest chlapců spáchalo sebevraždu kvůli školním problémům. Adolescenti ve věku 18-20 let (celkem 72 případů sebevraždy se zjištěným úmyslem) se opět nejčastěji dopouštěli sebevraždy kvůli duševním poruchám (18 případů), vztahovým a sexuálním problémům (12 osob) a rodinným problémům (10 osob), časté však jsou i problémy existenční (9 případů).

Tab. 1: Sebevraždy dětí a adolescentů podle motivu, 2002-2005


Závěr
Při analýze motivace sebevražedného jednání je nutné mít na mysli, že stanovení motivu je obvykle často nejednoznačné a komplikované a nemusí odpovídat reálné motivaci sebevraha. Přesto však lze říci, že jedním z nejvýznamnějších faktorů, které se zde projevují je psychický stav jedince, ať už v podobě závažné psychické poruchy či ve formě aktuálního psychického stavu před samotným rozhodnutím. Poměrně časté jsou i sebevraždy způsobené faktory sociálního prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje v podobě rodinných a sociálních vztahů či aktuální ekonomické situace. Motivace sebevražedného jednání závisí také na pohlaví a věku sebevraha, kdy u žen se sebevražda častěji váže k duševním poruchám, zatímco u mužů převažují rodinné a vztahové problémy. S rostoucím věkem pak přibývá sebevražd motivovaných somatickým onemocněním.



Příspěvek byl zpracován s využitím údajů OSŘI PP ČR, které byly čerpány z bakalářské práce M. Lukeše: Dokonané sebevraždy v České republice mezi lety 1985 a 2005 – sociologický a kriminologický kontext, bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, Praha 2007. Z této práce byly převzaty i některé další informace a vysvětlující pasáže.

Literatura:
  1. Danigelis, N., Pope, W.: Durkheim’s theory of suicide as applied to the family: an empirical test. Social Forces, 1979, 57, s. 1081-1106
  2. De Cantazaro, D.: A mathematical model of evolutionary pressure regulating self - preservation and self - destructive. In: Maris, R.W. (Ed).: Biology of suicide. A special issue of Suicide and Life - Threatening Behaviour, New York, The Guilford Press, 1986
  3. Durkheim, E.: Suicide and fertility: a study of moral statistics. European Journal of Population, 1992, 8, s. 175-197
  4. Dzúrová, D., Dragomirecká, E. (Eds): Sebevražednost obyvatel České republiky v období transformace společnosti. Praha, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta UK, 2002
  5. Gibbs, J.P.: Testing the theory of status integration and suicide rates. American Sociological Review, 1982, Vol. 47, s. 227-237
  6. Hartl, J., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000
  7. Hawton, K., van Heeringen, K.: The International Handbook of Suicide and Attempted Suicide. West Sussex, John Wiley & Sons, 2000
  8. Kendell, R.E.: Suicide in pregnancy and the puerperium. British Medical Journal, 1991, 32, s. 126-127
  9. Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování: Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Praha, Portál, 2003
  10. Malá, E.: Sebevražda u dětí a adolescentů. Amireport, 1998, 28, s. 36-39
  11. Masaryk, T.G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Praha, Ústav T.G. Masaryka, 1998
  12. Platt, S.: Unemployment and suicidal behaviour: a review of the literature. Social Science and Medicine, 1984, Vol. 19, No. 2, s. 93-115
  13. Rich, C.L.: Endocrinology and suicide. In: Maris, R.W. (Ed): Biology of suicide. A special issue of Suicide and Life - Threatening Behaviour, New York, The Guilford Press, 1986
  14. Vojtěchovský, M.: Sebevražda u osob vyššího věku. Amireport, 1998, 28, s. 33-35


Šárka Daňková
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání!
Vaš redakční tým

 
 
 © 2004-2014 Hůle Daniel
+420 774 510 398
hule@demografie.info
 
  Vydavatelem portálu je občanské sdružení - Demografické informační centrum. Obsah vytváří redakční tým zdarma. Portálu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1801-2914.
Demografie.info využívá redakční systém OSTRWE firmy ORA. Design&layout Daniel Hůle.
Pokud není uvedeno jinak, grafy i tabulky vycházejí z datové základny Českého statistického úřadu.
OSTRWE - publikační systém ORA - programování, webdesign, hosting, PHP, MySQL DIC - Demografické informační centrum

 
 
 
Pavlík, Kalibová, Koschin, Burcin
Rychtaříková, Kučera, Roubíček
demography, demografia, demographie
populační vývoj, studia, věda, aktuárská
geografie, demografický, Langhamrová
demografie, demos, analýza, výzkum