Podle nejnovější výroční zprávy UNAIDS celosvětově poklesl počet nových HIV infekcí i úmrtí na AIDS. Množství nově nakažených se od roku 2001 snížilo o 17 % a lepší dostupnost léků i péče přispěla k poklesu úmrtí na AIDS o 10 % za posledních pět let. Přesto se však zákeřná nemoc stále vymyká kontrole. Příčiny jsou komplexní.

Jednou z nich je i pracovní migrace, jako např. v subsaharské Africe. Namibie patří na africké poměry k bohatším státům. Země disponuje značnými zdroji nerostných surovin, další příjmy plynou z turistického ruchu. Přesto jsou dvě třetiny obyvatel bez pravidelné práce a žijí pod hranicí chudoby. Kromě nedostatku obživy národ decimuje největší epidemie současnosti – nemoc AIDS. A právě cestování za výdělkem je jednou z příčin, proč se šíření zákeřné choroby stále nedaří dostat pod kontrolu.

Pracovní příležitosti v Namibii se soustředí pouze v několika oblastech – ve větších městech, v těžebních místech nebo oblíbených turistických destinacích, kam se stahují lidé ze všech částí země. K šíření epidemie HIV/AIDS pak významně přispívá i nerovné postavení žen ve společnosti. „Například se toleruje, že muž vyhledává a zakládá během cest jiné partnerské a sexuální vztahy, protože přece nemůže být bez ženy. Přesto by manželka na svém muži neměla vyžadovat používání kondomu,“ vysvětluje Dagmar Fousková, která v zemi tři roky pracovala pro společnost Člověk v tísni.

Postrachem rozvojových zemí se vir HIV stal během necelých tří desetiletí. V Namibii identifikovali první případ onemocnění AIDS v roce 1986. O čtyři roky později už se infekce rozšířila mezi 4% dospělých obyvatel, v roce 2002 už byl nakažen každý pátý člověk. Počet HIV pozitivních se v poslední době drží kolem 200 000 obyvatel.

Šíření viru na přelomu 80. a 90. let přispěla nestabilní politická situace v mnoha afrických státech, které se často zmítaly ve vojenských konfliktech a hospodářských potížích. Pro politické elity i prosté obyvatelstvo v době velkých společenských otřesů tehdy téměř neznámý vir akutní nebezpečí nepředstavoval. V Namibii vojenský konflikt a okupace, které předcházely vyhlášení nezávislosti, zájem o všechny ostatní potencionální i skutečné hrozby zcela potlačily.

Namibie se dočkala, téměř jako poslední africká země, nezávislosti v roce 1990. Díky tomu se mohlo do vlasti v krátké době vrátit několik desítek tisíc uprchlíků, kteří přežívali zejména ve střední Africe. Velké množství z nich se ale během pobytu v zahraničí nakazilo virem HIV. Po návratu z exilu se většina usazovala u svých rodin v pásu na severu Namibie a v hlavním městě Windhoeku v centrální části země. V těchto místech se také nyní nacházejí ohniska onemocnění HIV/AIDS.

K nejvíce postiženým oblastem patří protáhlý výběžek Caprivi na severovýchodě země, který proniká do Zambie, Zimbabwe a Botswany. Pro svoji výhodnou polohu bývá využíván jako významná křižovatka dopravy zboží, pracovní síly i turistů. Velká četnost mezistátních pracovních cest sebou bohužel přinesla i rostoucí výskyt onemocnění HIV.

Na severu Namibie převažuje zemědělská produkce, jiné zdroje obživy nerozvinuté oblasti nenabízejí. Zajímavější farmářské plochy si ještě v koloniálním období rozdělila mezi sebe bělošská menšina, která si hlídá i další ekonomické aktivity. Místní se museli sestěhovat do měst či komunitních území. Příkladem je Owamboland uprostřed severní Namibie, kde na 10% celkového území žije více než polovina namibijské populace. K rychlému šíření nákazy HIV/AIDS přispěla vysoká hustota obyvatel, mezi které se vmísili uprchlíci, a také již uvedený systém stěhování za obživou v kombinaci se specifickými kulturními zvyklostmi.

Od 90. let začala Namibie za pomoci Světové zdravotnické organizace vytvářet národní koordinační programy pro boj s AIDS. V první fázi se zaměřovaly především na zvýšení povědomí o existenci choroby, v dalších krocích si kladly za cíl změnu přístupu obyvatel a zlepšení péče o nemocné.

„V současné době je již většina Namibijců o hrozbách pandemie AIDS i možnostech ochrany velmi dobře obeznámena. Paradoxně se ale nepodařilo navzdory vynaloženým prostředkům změnit rizikové chování a návyky jednotlivců,“ komentuje úspěšnost kampaní Dagmar Fousková.

Málo propracovaný vzdělávací systém navíc není schopný místní připravit na práci ve vyspělejších průmyslových odvětvích. Lidé jsou tak zatím ve vlastní zemi odsouzeni k živoření bez budoucnosti, které boji s AIDS také neprospívá.

I další státy nejhůře postižené epidemií HIV/AIDS se nacházejí na jihu Afriky. Společná zpráva OSN a WHO uvádí, že v roce 2005 v osmi zemích jihoafrického regionu poměr práceschopných obyvatel nakažených virem HIV přesahoval 15%. Například v Botswaně byla nemocí AIDS ohrožena čtvrtina lidí v produktivním věku, v Jihoafrické republice pětina dospělých.