Evropské země zaznamenaly na konci 20. století bezprecedentní pokles plodnosti. Narostla bezdětnost, rodiče se často spokojí s jedním potomkem a  mezinárodní imigrace deficit narozených nahradit nemůže. V květnu se v Praze uskuteční demografická konference, na které se současnou situací a jejím řešením budou zabývat odborníci z Česka, Německa a Francie. O problematice jsme hovořili s vedoucí katedry demografie a geodemografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, Prof. RNDr. Jitkou Rychtaříkovou, CSc.. 

Francie, Německo i Česko měly v určitých obdobích nejnižší úroveň plodnosti na světě. Zatímco Francie dnes patří k zemím s vyšší plodností, Česká republika a Německo je na tom jinak, mohla byste vysvětlit proč?

Francie vykazovala celosvětově nejnižší plodnost počátkem 20. století. Francouzi začali po druhé světové válce intenzivně budovat svoji prorodinnou politiku. Říkají, že rodinná politika je pro ně tabu, které nikdo nezpochybňuje. Rodinná politika je ve Francii prioritou každé politické strany, zejména pravice, a díky tomu se jim podařilo udržet stabilní populační klima. Znamená to, že lidé s dětmi mají velké odpisy na daních a mnoho dalších výhod a vědí, že žádná vláda to nezmění. Oni sami říkají, že kdo má děti ve Francii, nikdy není chudý.

Německo, myslím tím nyní bývalou Německou spolkovou republiku, bylo první zemí, kde v mírových podmínkách klesl počet dětí na jednu ženu velmi výrazně až k hladině 1,3, což budilo v sedmdesátých letech obrovský údiv. V Německu se projevilo dědictví druhé světové války absencí jakékoli rodinné politiky, která byla tabu v opačném smyslu než ve Francii. Vládla tam obava, že jakákoli opatření podporující rodinu budou vykládána ve smyslu fašismu. S nějakou podporou rodin se v Německu začalo opatrně, až když se dostala jeho porodnost na extrémně nízkou úroveň.

V bývalém Československu byla státem proklamována podpora rodin, která ale v dané situaci relativně fungovala. Existoval zde známý model - uzavři sňatek, měj děti, dostaneš byt, byla zde plná zaměstnanost. Postupně se vybudovala zařízení pro děti se školeným personálem, která byla velmi laciná a  dostupná pro všechny. Tento systém předškolních zařízení nám záviděli i na Západě.

Zlom nastal v 90. letech minulého století, kdy ze strany politických představitelů, zejména ODS, zaznívalo ?každý se postarej sám o sebe?. V bytové politice přestalo platit, že kdo má děti, dostane byt, stát přestal garantovat novomanželské půjčky. Řada ekonomických výpočtů ukazuje, že úlevy na daních ze mzdy a  přídavky na děti ztratily svojí reálnou hodnotu a dneska představují jednu třetinu v porovnání s minulostí. Z pohledu ukazatelů chudoby jsou dnes v České republice chudé především neúplné rodiny a rodiny s více dětmi, a to už od třetího dítěte. Ty jsou výrazně chudší než senioři a to je úplně opačný trend než v západní Evropě, kde jsou spíše chudí senioři a méně rodiny s dětmi.

Existuje v Česku nějaká prorodinná politika nebo opatření, která by podporovala rodiny s dětmi nebo mladé lidi obecně?

Já bych řekla, že až do konce 90. let bylo toto téma takzvaně  tabu, protože se často mluvilo o sociálním inženýrství a všechno z minulosti bylo zpochybňováno.  Opatření byla a jsou, na rozdíl od minulosti, testována vzhledem k příjmu a jejich hranice nejsou nastaveny tak, aby spodně střední příjmové rodiny na tyto podpory dosáhly. Až v posledních letech, kdy plodnost extrémně klesla, se o rodinné politice začíná opět mluvit. Ale ne ve smyslu podpory každého dítěte, stále jde o testování oproti příjmům. Něco se začíná dít také v oblasti bytové politiky, například pokud jde o půjčky pro mladé rodiny. Zatím se však více mluví a méně dělá. Dnes je také zřejmé, že silné populační ročníky ze 70. let měly abnormálně málo dětí.

Kam by tedy měla směřovat rodinná politika, na koho by se opatření měla zaměřit, aby se současná situace změnila?

V rodinné politice už existují obecné strategie Evropské unie, které ale nejsou předpisem pro členské státy.  Je tedy na rozhodnutí České republiky, zda vytvoří, jak se říká, přátelské prostředí k dětem, jak unie doporučuje, nebo ne.

Z unijních strategií bychom se ale podle mne měli poučit, protože jsou vhodné i pro naše prostředí. Za prvé se zaměřují na možnosti, jak sladit profesní kariéru a péči o dítě, to znamená na tvorbu systému restrikcí a pobídek, aby si zaměstnavatelé nevybírali pouze svobodné, bezdětné a muže. V řadě zemí už zaměstnavatel běžně buduje předškolní zařízení, nabízí flexibilní pracovní dobu, atd.

Další oblastí je problematika genderu, která stále budí diskuze i v rámci Evropské unie. Výzkumy ukazují, že muži nejsou ochotni jít na rodičovskou dovolenou a podílet se na činnosti v domácnosti. Diskutuje se otázka pozitivní diskriminace, návrhu takových rodičovských dávek, které by nebyly vypláceny, pokud by se partneři na rodičovské dovolené nestřídali. Můj osobní názor je ten, sice se to zdá nedemokratické, že v daných podmínkách má pozitivní diskriminace opodstatnění. Musí se vždycky vycházet z reality daného okamžiku.

Je to také o tom dát lidem možnost, aby se nedostali na okraj společnosti, jestliže mají děti.  Aby byly stále nějaké možnosti, když budou iniciativní, jak situaci mohou řešit.

Myslíte, že u nás je problém se slučitelností rodiny a práce, vždy tu byla tradice velké zaměstnanosti žen.

U nás v 90. letech klesla trochu zaměstnanost důchodců, ale poklesla i zaměstnanost žen. Pro ženy, které mají děti a jejichž partner má dostatečný příjem, je ekonomicky nevýhodné jít někam pracovat. Je pro ně také velmi obtížné sehnat práci, protože zaměstnavatel je prostě nepřijme.

Myslíte, že na naši realitu se dá aplikovat nějaký evropský model populační politiky?

Já si myslím, že určitě, je to vždycky otázka priorit. Pokud jde o Českou republiku, která má od poloviny 90. let průměrný počet dětí na ženu pod hranicí 1,3, tak si myslím, že v takové situaci je nutné přerozdělit státní prostředky a snažit se vybudovat nějakou aktivní politiku. Já bych to viděla právě v těch restrikcích a pobídkách zaměstnavatelům, myslím, že se dá od řady států v tomto ohledu opisovat. Není to jenom o penězích a pracovních příležitostech, je to také o nepřímých nákladech a jejich ztrátě. Člověk, který pečuje o děti, nepřichází jen o peníze, ale také o svoji profesi a v důchodu bere méně. V dnešní době extrémně nízké plodnosti je situace taková, že lidé, kteří mají děti, by za to měli být placeni a mělo by se to promítat i do jejich důchodu.

Veřejné politiky by měly podle Evropské unie brát v potaz demografické změny, děje se tak i u nás?

Evropská unie vypracovala strategie, které byly shrnuty v takzvané Zelené knize, která byla nyní předložena k veřejné diskuzi. Opírá se o zásady, které už jsem vyjmenovala, skloubit profesi a rodičovství, otázka genderu, migrace a integrace cizinců. Jsou tam uvedeny i příklady, jak řeší tyto situace jednotlivé státy. Strategie jsou v podstatě doporučeními, co dělat, ale každý stát si bude rozhodně budovat svoji populační politiku sám, v souvislosti s jeho situací a možnostmi.

Problém České republiky a bývalých komunistických zemí je, že zde byla přerušena kontinuita, lidé byli na něco zvyklí a teď se rodinám s dětmi relativně zhoršila životní úroveň. Západní státy  budovaly rodinnou politiku postupně, také tento moment hraje roli.

Mají příslušné rozhodovací orgány zájem o demografické informace a zohledňují je nějakým způsobem?

Jak kdo. Já tady nechci dělat propagaci politických stran, ale bohužel musím konstatovat, že zájem projevila pouze sociální demokracie a pouze někteří její představitelé. Je známou skutečností, že bývalý ministr práce a sociálních věcí a premiér Vladimír Špidla byl a do dneška je jedním z těch aktivních, spadá to do jeho kompetencí i v roli eurokomisaře. V rámci sociální demokracie existuje také pracovní skupina zaměřená na rodinnou politiku.

Můj osobní názor je ale takový, že by se mi jevilo účelnější vytvořit konsorcium pracovníků ministerstev a odborníků, které by výsledky předkládalo rovnou vládě. V tomto státě není tolik lidí, kteří se demografií zabývají, a jakmile se začnou zřizovat nějaké odbory pro rodinnou politiku, pak to nešťastně vyústí ve vypracování zprávy, a tím to také skončí.

Chystá se něco podobného?

Domnívám se, že ne. Když se podíváme na naše vládní představitele, tak je to spíše boj o pozice a moc. Problémy s rodinami se bohužel neustále odsouvají, ačkoli v dlouhodobém i střednědobém hledisku bude mít propad porodnosti nesmírný vliv pro rozvoj celé společnosti. Francouzi si to uvědomili už před druhou světovou válkou.

Populace také stárne, stále roste počet lidí, na které bude společnost muset vydělávat.  I když u nás se důchodci nemají špatně v porovnání s jinými státy.

Zatím se nemají špatně. Inženýr (Milan) Kučera s nadsázkou říkal, že chce žít jen do roku 2010. Po tomto roce nastanou v Česku hluboké problémy, v čemž má pravdu. Faktem je, že u nás se počet seniorů absolutně i relativně zdvojnásobí, osoby nad 65 let budou tvořit 30 procent populace.

Jsou to ale problémy celé Evropské unie, která už také vymýšlí strategie. Bezesporu se bude prodlužovat věk odchodu do důchodu, bude stejný pro obě pohlaví. Myslím, že už všichni počítají s tím, že budou pracovat do 65 let. Ale je potřeba si v té souvislosti uvědomit, že se to bude týkat jiných generací, které jsou většinou vzdělanější, i profesí, které nejsou tak nevhodné pro zdraví. Jsou to mentálně jiní lidé, takže bych neviděla jako problém pracovat do 65 let. Uvažuje se i o prodloužení této hranice, ale pokud jde o můj názor, optimální by mi připadala hranice 65 let s možností pokračovat u těch, kteří chtějí pracovat dále. Ale je to také strukturální problém, většinou v těch profesích, kde chybí lidé, nejsou pracovníci v žádném věku. Rozvíjet se budou také technologie, takže nebude potřeba tolik pracovní síly.

Je tu také například velmi citlivá otázka přistěhovalectví. Jde o to nastavit takové migrační politiky, aby byly výhodné pro obě strany. Aby příchozím daly šanci, ale na druhé straně přijímající společnost musí nastavit podmínky tak, aby nevznikaly problémy typu muslimských šátků ve Francii. Lidem se nemusí brát jejich kulturní identita, ale musí být nastavena nějaká racionální imigrační politika, nelze přizpůsobovat přijímací společnost.

Může imigrace zachránit přirozený úbytek obyvatelstva?

Jestliže přijmeme, že podle projekcí bude v České republice do roku 2050 místo deseti milionů osm milionů lidí, dvacet procent obyvatelstva by mohli tvořit imigranti. Přistěhovalectví může být pro společnost naopak přínosem, nové kultury mohou přinést něco nového, záleží to jen na nastavení pravidel hry. Ale myslím, že přistěhovalectví populační úbytky nevyřeší. Obecně už se počítá s tím, že Evropa jako celek je už dávno za svou kulminací, kdy ve světě, pokud jde o populace, něco znamenala. Výhledově se předpokládá, že její váha na světovém obyvatelstvu klesne v porovnání s minulostí o polovinu. Zatím pouze podíl obyvatelstva v Kanadě a USA se díky imigraci nezmenší, ale pokud jde o Evropu tak určitě. Imigrace může populaci jen doplnit.

Takže česká imigrační politika by se měla do budoucna uvolnit?

Určitě uvolnit, myslím, že je nyní velmi restriktivní. Ale domnívám se, že tu není nastaven systém podmínek jazyka a profese. Pro mě osobně, když se přistěhuji do jiného státu a chci tam žít, budu pokládat za samozřejmost, že se musím naučit jazyk toho státu. I při zachování své kulturní identity mohu přijmout zvyky a způsoby chování té dané země, protože, jestli je nechci dodržovat, tak bych se tam neměla stěhovat.

Se stárnutím populace také souvisí prodlužovaní lidského života. V Česku se od loňska prodloužila střední délka života o půl roku, za posledních 12 let o 4 roky. Jaké jsou příčiny toho, že Češi žijí déle?

Já vidím příčiny především v tom, že se snížila úmrtnost na nemoci oběhového systému, a to zejména na akutní infarkt myokardu. Chtěla bych ale podotknout, že v porovnání s nejvyspělejší Evropou je úmrtnost u nás stále vysoká. Pro ekonomy je to sice štěstí, že se tolik lidí nedožije vysokého věku a důchodu, ale z hlediska demografů nikoli, protože délka života měří schopnost dané společnosti řešit zdravotní stav své populace.

Kde jsou hlavní rozdíly úmrtnosti mezi Českem a západní Evropou?

Rozdíly jsou především v úmrtnosti ve středním a seniorském věku. U nás hlavním problémem zůstává úmrtnost na kardiovaskulární a celebrovaskulární nemoci, i když se úmrtnost na nemoci oběhového systému výrazně snížila. Je to otázka systému zdravotní péče, který se u nás v 90. letech začal budovat ve smyslu prevence i terapie. Dál je to ale právě o životním stylu obyvatelstva, o spotřebě, zdravotních zvyklostech, alkoholismu, kouření? Na Západě vysvětlují snižování úmrtnosti na nemoci oběhového systému za prvé právě změnou životního stylu a za druhé zdravotní péčí.

V Česku se zvyšuje spotřeba kvalitních léků, máme asi i kvalitnější lékařskou péči, jak je to ale se životním stylem Čechů, zachovávají si staré zvyklosti?

Bohužel, já si myslím, že prodlužování střední délky života ovlivnilo především zdravotnictví, ale vůbec ne změna životního stylu. Z výběrových šetření sice vyplývalo, že se snižovala hladina cholesterolu v krvi, ale ta se dnes opět začíná zvyšovat. Na jedné straně je tady opravdu pestrá nabídka potravin, ale na druhé straně se spotřeba alkoholu a cigaret nesnížila. Navíc se k tomu přidává i stres z nezaměstnanosti a větší konkurence na pracovním trhu, což je ale podle mě v pořádku. Není možné, aby jako dříve všichni byli zaměstnaní, ale málokdo pracoval.

Jak je to s délkou života ve zdraví, lidský život se sice prodlužuje, ale není to na úkor toho, že lidé stráví více času na nemocničním lůžku?

Obecně ve vyspělých zemích se délka života ve zdraví také prodlužuje, vzrůstá zastoupení pouze takzvaných lehkých postižení. Lékařská péče ale také dokáže snížit podíl těžkých postižení, takže by se dalo  říci, že s prodlužováním lidského věku se zvyšuje i kvalita soběstačného lidského života.

Pokud jde přímo o Českou republiku, tak včasná léčba a prevence vede k tomu, že infarkty, mozkové mrtvice a další nemoci oběhového systému mají menší dopad na vyřazení člověka ze společnosti než v minulosti.

Takže Česko kopíruje trend, že se prodlužuje i ten kvalitní život.

Zatím to vypadá, že ano.

Jak se zlepšuje kvalita života mužů v porovnání se ženami?

V České republice výraznější zlepšení nastalo u mužů, ale vycházeli také z výrazně horší úrovně úmrtnosti.  Ukazuje se, že délka života bez nemoci je zhruba stejná u obou pohlaví, ale liší se délka života prožitá v nějaké nemoci. Záleží ale také na tom, jestli se jedná o lehké nebo těžké postižení.

Na co byste chtěla u politické reprezentace i českých občanů apelovat?

Jako klíčovou otázku bych viděla porodnost, protože její současná úroveň je velmi závažná pro budoucí vývoj společnosti. Myslím, že prorodinná politika, vytváření přátelského prostředí k dětem a rodinám, by se měla stát opravdu prioritní.

Pokud jde o úmrtnost a délku života, tak to už je spíše na nás, jak budeme nakládat s vlastním zdravím.  Narozdíl od toho, co zaznívá v tisku, si myslím, že i na poli zdravotnictví je nutno hodnotit selektivně. Co se týče množství lékařů na počet obyvatel, tak na tom nejsme tak špatně, ale spíše jde o specialisty.  Měli bychom ohodnotit lépe opravdu špičkové lékaře proti těm méně výkonným a kvalitním, což se koneckonců děje v každé profesi. Myslím, že to nelze řešit paušálně.

Jitka Rychtaříková se narodila v roce 1949 ve Zruči nad Sázavou. Vystudovala geografii a francouzštinu na Univerzitě Karlově. Potom v Paříži demografii. A v 90. letech ji také vyučovala ve Spojených státech amerických.  Je členem České demografické společnosti, České geografické společnosti, Association Internationale des Démographes de Langue Française, European Association for Population Studies a International Union for the Scientific Study of Population. 
více informací >>