demografie - časová řada

 

Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?

celkem se účastnilo: 49609

  demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - populační vývoj Afriky

 
26.05.2005 REPORTÁŽ: Kdo zajistí naši budoucnost?

V pondělí 23. května se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze uskutečnila  konference věnující se aktuálním demografickým otázkám a problémům řešeným jak v rámci České republiky, tak v mezinárodním kontextu.  Přinášíme vám informace z této konference a stručné shrnutí příspěvků. 

Trilaterální demografická konference Kdo zajistí naši budoucnost byla věnována problematice porodnosti, migrace a s tím související populační politice. Konference pořádaná Českou demografickou společností, francouzským centrem CEFRES (Centre français de recherche en science sociales), Goetheovým institutem v Praze a Katedrou demografie a geodemografie PřF UK nahradila každoroční pravidelnou národní demografickou konferenci.

Tato konference vymezila prostor pro setkání odborníků v oblasti demografie a porovnání situace v Německu, Francii a České republice, výměnu názorů, zkušeností, poznatků. Výběr tématu konference objasnila Jitka Rychtaříková: "Plodnost a migrace jsou témata současná a vysoce aktuální, jsou to témata týkající se celé Evropy".

Úvodní slovo k účastníkům a apel na propojení oborů, které se k demografické problematice vztahují, pronesl děkan Přírodovědecké fakulty Pavel Kovář. Krátkým vystoupením na něj navázal ředitel francouzského CEFRES Christian Lequesne. Stephan Nobbe, ředitel Goethova Institutu v Praze, výstižně poznamenal, že zorganizovaná trilaterální konference je opravdu na místě - ačkoliv se jedná o různé země, jejich společnosti nyní řeší shodné problémy.

Naše budoucnost pohledem Evropské Unie

V prvním panelu patřilo hlavní slovo eurokomisaři Vladimíru Špidlovi. Ten ve svém příspěvku vycházel ze sdělení komise Zelená kniha: Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny. Hlavním cílem této publikace je otevření diskuse a položení relevantních otázek, které vyplývají ze současné situace v Evropě procházející výraznými demografickými změnami. Evropský vývoj lze shrnout pojmy klesající porodnost, prodlužování délky života a stárnutí obyvatelstva. Komise zamýšlí vydat později tzv. Bílou knihu, která již bude obsahovat formulaci politik a návrhy konkrétních řešení.

V řadě evropských zemí se snižuje počet obyvatel a úhrnná plodnost je nízká. Klíčovou roli z hlediska populačního přírůstku tak hraje přistěhovalectví. Některé země dokonce vykazují extrémně nízkou úroveň plodnosti, mezi ně lze zařadit i Českou republiku s hodnotou 1,17 dětí narozených jedné ženě v roce 2003.

Graf 1: Vývoj věkové struktury v EU 25

Zdroj: UN World Population Prospects (2002 revision), Eurostat 2004 Demographic Projections (Baseline scenario)

Mění se preference nové generace z hlediska rodičovství, pracovní kariéry apod. "Zatímco dříve dítě znamenalo především zajištění do budoucnosti, v současné době se dítě stává handicapem" uvedl eurokomisař. Zásadním problémem je sladění požadavků a nároků současné společnosti na pružnost a rozvoj kapitálu s tím, co vyžaduje péče o rodinu a výchova dětí. Současná plodnost v Evropě je pod hranicí prosté reprodukce, tedy není zajištěna obnova populace. Průzkumy však ukazují, že zde existuje značný rozdíl mezi počtem dětí, jaký by si páry přály mít (2,3), a počtem dětí, které se jim skutečně narodí (1,5). Proto je hlavní výzvou nalézt vhodné mechanismy, které by umožnily párům mít tolik dětí, kolik by chtěly mít. Mezi ně patří dostupné a levné bydlení, finanční podpora či zajištění péče o děti umožňující ekonomickou aktivitu žen. Vladimír Špidla demonstroval na příkladu Finska, že je rovněž možné vyváženější rozdělení péče o děti mezi muže a ženy - v případě krátkodobé nemoci dítěte je zde totiž péče zajišťována jak ženami, tak muži, a to téměř stejným dílem. Potřebám zaměstnaných rodičů je nutné přizpůsobit pracovní aktivity (pružná pracovní doba, částečný pracovní úvazek, práce z domova apod.).

3 hlavní otázky
, kterými je nutné se zabývat, jsou:
1) Jakou prioritu dáváme dětem?
2) Jaká je úloha rodin (a to v jakékoliv jejich právní formě) ? je to stále rození, obnova, reprodukce?
3) Jak rozvíjet solidaritu mezi generacemi?


Foto 1: Chantal Blayo z univerzity v Bordeaux a eurokomisař Vladimír Špidla


Problém mezigenerační solidarity vyvstává z nové demografické struktury evropské populace, ve které klesá podíl mladých a roste podíl dospělých a starých osob. Je proto nutné vybudovat nové formy solidarity, zlepšit tzv. přechody mezi generacemi. To se týká jednak integrace mladých lidí při vstupu do pracovního procesu, ale především starých lidí. "S rostoucí délkou života se totiž zvyšuje nejen délka života prožitá ve zdraví, ale také délka života prožitá ve špatném zdraví". Zatímco dříve tito lidé umírali, dnes dochází k explozi počtu skutečně starých osob (do roku 2030 vzroste počet osob nad 80 let v EU na 35 mil.). To má své důsledky opět v mezigenerační solidaritě a vytváření potřebných sociálních služeb, neboť moderní rodina již není schopna zajišťovat péči a podporu starším osobám. Řada lidí se tak ocitá v naprostém osamocení. Přitom Špidla popřel tradiční označení starších lidí jako "pasivní generace". "Tito lidé jsou svým způsobem aktivní, bohužel však jejich přínos nelze kvantifikovat a proto jsou často podceňováni".

Závěrem Vladimír Špidla oznámil záměr Komise uskutečnit ve dnech 11.-12. července konferenci, která bude věnována projednání nastíněné problematiky.

Proč (ne)máme děti?
Druhý panel zahájila Chantal Blayo z Université Montesquieu de Bordeaux informacemi o vývoji plodnosti ve Francii a a zobecněním probíhajících změn na ostatní evropské země. V kontextu současné nízké úrovně plodnosti je rozhodující především individuální motivace, individuální faktory. K těm se však přidávají také faktory sociální. "Současná situace, kdy mizí touha po dítěti, je důsledkem sociálního tlaku". Ten způsobuje, že lidé touží po vyšším sociálním standardu a dítě je v jeho dosahování omezuje.

Foto 2: Charlotte Höhn prezentovala na konferenci  vývoj plodnosti v Německu


Charlotte Höhn z Institut für Bevölkerungsforschung ve Wiesbadenu navázala prezentací situace a vývoje plodnosti v bývalém západním a východním Německu. Z ukázek byla zřejmá značná diferenciace obou regionů z hlediska úrovně plodnosti. NSR byla první vyspělou zemí, kde se v letech 1984-85 snížila úhrnná plodnost na úroveň okolo 1,28 dětí na jednu ženu. V poválečném období zde nebyla přijata žádná propopulační opatření kvůli obavám z analogie s fašistickou pronatalitní politikou. Naproti tomu v NDR došlo v letech 1975-1985 vlivem propopulačních opatření k přechodnému zvýšení plodnosti, což však bylo následováno velice dramatickým poklesem až na úroveň 0,77 dětí na jednu ženu v letech 1993-1994. Zatímco ve východním Německu je nyní plodnost velice nízká, v západním Německu dochází k nárůstu plodnosti v pozdějším věku. Polarizace životních forem je zde značná. Z výsledků Mikrocensu vyplývá, že mezi ženami ve věku 35-39 let roste podíl těch, které nemají ani jedno dítě (29 %), děti se zde rodí hlavně v manželství. Naproti tomu ve východním Německu činí podíl bezdětných v této věkové skupině pouhých 17 %. Je zde více nemanželských svazků s dětmi a vyšší podíl samostatně vychovávajících rodičů.

Graf 2: Počet chtěných dětí, ženy

 Západní Německo                                               Východní Německo

Zdroj : Population Policy Acceptance survey

Preference obyvatelstva jsou však mírně odlišné. Ženy touží mít v průměru 1,7-1,8 dětí, u mužů je situace horší, ideální je pro ně 1,6-1,5 dětí. Přání nemít žádné dítě vyjádřilo v západním Německu 16,6 % žen a 27,2 % mužů, ve východním Německu to bylo 5,8 % žen a 21,1 % mužů.

Mezi zásadními důvody souvisejícími s bezdětností uváděly ženy například neslučitelnost výchovy dítěte s jejich pracovními aktivitami. Značná část žen uvedla problém s nalezením vhodného partnera, což je výrazné především u vysokoškolaček.

Shodně s předchozí přednášející se paní Höhn domnívá, že současná společnost a sociální tlak, který na jedince uplatňuje, je v rozporu s prorodinným chováním a ovlivňuje porodnost velice negativně. Je tedy nutné posilovat ve společnosti vědomí, že "děti samy o sobě jsou hodnotou".

Blok věnovaný problematice plodnosti uzavřela Jitka Rychtaříková z Katedry demografie a geodemografie PřF UK. Nejprve charakterizovala vývoj plodnosti v ČR po druhé světové válce a zaměřila se na sledování změn z hlediska dokončeného vzdělání rodících žen. Zatímco propopulační opatření 70. let měla vliv na zvýšení konečné plodnosti především u žen s vyšším vzděláním, reakce žen v 90. letech (výrazný pokles plodnosti) byly paralelně zaznamenány ve všech vzdělanostních kategoriích.

Nepříznivé jsou však poznatky týkající se současné rostoucí bezdětnosti z hlediska vzdělání. Zatímco v generaci 1960 byla bezdětnost vysokoškolaček (7,6 %) o něco nižší než u žen se základním vzděláním (7,8 %), nyní roste bezdětnost především u žen s vysokoškolským vzděláním. Z výsledků sčítání lidu 2001 vyplývá, že z generace žen 1975 nemělo v roce 2001 ani jedno dítě 22 % žen se základním vzděláním a 88,5 % žen se vzděláním vysokoškolským. "Je otázkou, kam až bezdětnost vysokoškolsky vzdělaných žen půjde", dodává Rychtaříková.


Foto 3: Jitka Rychtaříková, předsedkyně České demografické společnosti.

Další pozornost byla věnována rostoucímu podílu nemanželsky narozených dětí, který v roce 2004 dosahoval 30 %. Ačkoliv roste podíl narozených rozvedeným matkám, převahu zde stále tvoří svobodné matky. Kdo jsou tyto svobodné matky? Jedná se především o ženy se základním vzděláním. Ze všech narozených ženám s nízkým vzděláním činil podíl narozených svobodným matkám až 57 % v roce 2003. Naproti tomu u vysokoškolaček byl podíl narozených svobodným ženám jen 8 %. Navíc zde nedochází k přesunu od rodičovství v legálním manželství k rodičovství v nesezdaném soužití, ale směrem k osamělému rodičovství. Doména osamělého rodičovství je pak právě u žen se základním vzděláním, u kterých se obecně partner příliš nepodílí na výchově dítěte. U svobodných žen však roste také trvalá bezdětnost, což se týká především svobodných žen - vysokoškolaček.

Rychtaříková je skeptická z hlediska dalšího růstu úhrnné plodnosti. Ta by podle jejích slov neměla ve výhledu překročit 1,3 dítěte. Hlavní příčinou je přerušená kontinuita podpory rodin v české společnosti po roce 1989. Naproti tomu Zdeněk Pavlík v následné diskuzi vyjádřil názor, že lze očekávat vzrůst hodnoty úhrnné plodnosti až na 1,6-1,7 dítěte.


Migrace, pluralita a integrace
Třetí část konference byla věnována problematice migrací. Jako první vystoupil Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty UK. Ve svém příspěvku nejprve v obecné rovině představil tři hlavní modely imigrační politiky. Za prvé se jedná o model multikulturní (pluralitní), při jehož uplatňování jsou cizinci podporováni a země těží v odlišností, které s sebou imigranté přinášejí. Druhý model, diskriminační, je charakteristický tím, že umožňuje cizincův vstup v jedné sféře (např. na trhu práce), již však velmi zřídka umožní jeho vstup do dalších sfér společenského života. Třetím modelem je model asimilační, který cizincům umožní rychlé začlenění do společnost za cenu toho, že se vzdají své kultury a tradic. Ve skutečnosti dochází k prolínání těchto tří modelů a existuje mezi nimi jistý dynamický vztah v čase.

V devadesátých letech lze podle Drbohlava pozorovat migrační transnacionalizaci, kdy dochází k prohlubování vazeb mezi zdrojovou a cílovou zemí. Lidé tak více cirkulují a udržují kontakty se zemí, ze které přišli. Často se také setkáváme s případy, že lidé "produkují v zemi, kam přišli, ale reprodukují se doma, v zemi původu".

Déle přednášející shrnul situaci týkající se migrace na území ČR. Obecně je u nás malá zkušenost s imigrací, nefunguje zde trh s volnými byty, nedostatečná je také informovanost veřejnosti. V roce 2004 zde bylo evidováno přibližně 254 tisíc cizinců s povolením k pobytu. Czinci, kteří zde pobývají déle než 1 rok,  jsou v  90 % v ekonomicky aktivním věku, i když jsou zde jisté rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Zajímavá část prezentace patřila konkrétním výzkumům a výběrovým šetřením zaměřených na integraci imigrantů v českém prostředí. Podle Drbohlava lze rozlišovat tři modely integračního chování v rámci přicházejících etnických skupin. První je "napůl" usazená ukrajinská komunita, jejíž členové udržují četné kontakty se svou původní zemí. Druhou je separovaná a segregovaná, nicméně úspěšná komunita Vietnamců a poslední skupinou asimilující se arménská komunita. Závěrem prezentující zdůraznil stále nízký zájem o migrační problematiku v politických kruzích, což se odráží v chybějících vizích a  nekonzistenci migrační politiky v ČR.


Karen Schönwälder
z berlínské Arbeitsstelle für Interkulturelle Konflikte und gesellschaftliche Integration se ve svém příspěvku věnovala problematice integrace v Německu. Zde má zásadní význam především imigrace z Turecka. Cizinci v Německu se vyznačují od většinové populace odlišnou vzdělanostní strukturou a především vyšší zaměstnaností. Mají jen malou potřebu uzavírat se a vytvářet izolované komunity. Problém je spíše u většinové populace, která se od cizinců snaží distancovat.

Catherine de Wenden
z pařížského Centre d`Etudes et de Recherches Internationales - Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS) upozornila na nové postavení Evropy - zatímco dříve byly evropské země spíše oblastmi, z nichž se emigrovalo, nyní se Evropa stává imigrační oblastí, a to proti své vůli. Ročně se sem přistěhuje přibližně 1 400 000 legálních migrantů, jejichž rozložení je však nerovnoměrné (zatímco v Lucembursku se podíl cizinců pohybuje okolo 20 %, v jihoevropských zemích je to jen okolo 1 %). Podle de Wenden  by mělo být evropské občanství definováno jako multikulturní a mělo by především respektovat individuální práva. Je nutné vytvořit kompromis mezi otevíráním se vůči migrantů a soudržností, kohezí a vnitřní solidaritou v rámci Evropy.

Proč a jaká rodinná a imigrační politika?

Ve čtvrtém, závěrečném panelu se přednášející věnovali otázkám rodinné a imigrační politiky. Podle Jiřiny Kocourkové z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK je v České republice po roce 1990 pro rodinnou politiku charakteristických několik trendů: došlo k odmítnutí populační politiky a k nepochopení významu politiky rodinné, problematika podpory rodin se zúžila pouze na oblast sociální politiky (vyjádřeno především dávkami pro nízkopříjmové rodiny). Bylo omezeno to, co fungovalo v předchozí éře, aniž by však byla vytvořena náhradní opatření, která by navíc  reflektovala nové sociální podmínky.

Moderní rodinná politika
by přitom měla především respektovat trendy ve vývoji společnosti. V moderní společnosti, kde roste vzdělanostní úroveň žen a jejich možnosti uplatnění se v zaměstnání, diferencují se životní styly jednotlivých skupin obyvatel a je snaha o posilování genderové rovnosti a s tím souvisejícího většího zapojení mužů do výchovy a péče o domácnost, by měla rodinná politika nabízet možnost volby, jak co nejlépe kombinovat profesní a soukromý život. Dále by měla moderní rodinná politika přispívat ke stabilizaci podmínek při zakládání rodin a zohlednit rozdíly a změny v potřebách jednotlivých typů rodin. Podle Kocourkové jsou tak dvěma hlavními okruhy rodinné politiky "finanční podpora a slučitelnost rodiny a zaměstnání - tyto dva body mají stále větší význam pro střední příjmové skupiny, jejichž životní úroveň po narození dítěte klesá, a pro vzdělanější obyvatelstvo".

Klíčovým bodem příspěvku pak byla otázka potenciálu zvýšení plodnosti. Potenciálem se v tomto případě rozumí rozdíl mezi chtěným počtem dětí, který uvádějí ženy v různých sociologických výzkumech, a skutečným počtem dětí, které se jim narodily. Česká republika patří spolu s dalšími zeměmi (např. Itálií, Estonskem, Litvou, Maďarskem či Polskem) do skupiny zemí, kde je rozdíl mezi úhrnnou plodností (počet dětí připadajících na jednu ženu) a očekávanou konečnou plodností (chtěný celkový počet dětí)  poměrně velký. V České republice tedy nedošlo k odklonu od hodnot spojených s dětmi a rodinou, lidé si podle výzkumů přejí mít více dětí, než kolik podle současných údajů mají. Právě v tomto "potenciálu" vidí Kocourková prostor pro působení rodinné politiky a uzavírá, že "rodinná politika má význam zvláště pro ženy s jedním dítětem a pro ženy s vyšším vzděláním". Cílem rodinné politiky by tak mělo být napomoci k dosažení chtěného počtu dětí.

Ladislav Rabušic z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně v otázce imigrační politiky shrnul tlaky, kterým Česká republika jako jedna ze zemí Evropského společenství čelí. Předně je to rostoucí anti-imigrační klima v Evropě, kde dochází ke zpřísňování imigračních politik, a tlaky na integrační až asimilační prvky v imigračních politikách. Dále pak anti-imigrační klima českého veřejného mínění, které se projevuje v řadě výzkumů, z jejichž výsledků se dá postoj české veřejnosti shrnout "cizince nepotřebujeme, pokud tu chtějí žít, tak se musí asimilovat". V neposlední řadě pak působí pro-imigrační snahy české vlády objevující se v posledních letech. Vzhledem k tomu, že Česká republika si nemůže dovolit uzavřít své hranice a současný stav vyžaduje rychlé řešení, doporučil pak uplatňování aktivní řízené pro-imigrační politiky.

Dva zahraniční přednášející pak zhodnotili zkušenosti ze svých zemí. Patrik Simon z Národního ústavu pro demografická studia (INED, Paříž) se věnoval otázce imigrantů ve Francii, tedy v zemi, která má v tomto ohledu nejdelší historickou zkušenost. Imigrační zemí je již od 19. století. V kontextu přístupu státu k otázce imigrací v průběhu 20. století ukázal také změnu, která se odehrála ve struktuře migrantů. Od zlomu v roce 1974, který nastolil režim restrikcí, došlo k poklesu pracovní imigrace a oproti tomu stoupl podíl migrace vedoucí ke slučování rodin. K hospodářskému přínosu migrace se staví skepticky, nevidí ji jako možné řešení populačního problému a především i migrace má své negativní důsledky, které je nutné si uvědomovat. Právě Francie je jednou ze zemí, kde je migrační příspěvek k celkovému populačnímu růstu jedním z nejnižších.

Německý přednášející, Bernadr Nauck z Technické Univerzity v Chemnitzu, vyzdvihl potřebu kontinuity, která je největším úspěchem francouzské rodinné politiky. Dlouhodobá perspektiva je však nutná i v otázce imigrační politiky, protože migrace není věcí osamělého jednotlivce, ale několika generací v rodině, které ho obklopují. Časté změny v podmínkách tak vedou pouze ke znejistění imigrantů. Jejich dlouhodobé investice (například do vzdělání) se jim mohou v nejisté a měnící se situaci zdát méně spolehlivou cestou při začleňování se do života společnosti, do které přišli.

 


Demografické informační centrum
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání!
Vaš redakční tým

 
 
 © 2004-2014 Hůle Daniel
+420 774 510 398
hule@demografie.info
 
  Vydavatelem portálu je občanské sdružení - Demografické informační centrum. Obsah vytváří redakční tým zdarma. Portálu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1801-2914.
Demografie.info využívá redakční systém OSTRWE firmy ORA. Design&layout Daniel Hůle.
Pokud není uvedeno jinak, grafy i tabulky vycházejí z datové základny Českého statistického úřadu.
OSTRWE - publikační systém ORA - programování, webdesign, hosting, PHP, MySQL DIC - Demografické informační centrum

 
 
 
Pavlík, Kalibová, Koschin, Burcin
Rychtaříková, Kučera, Roubíček
demography, demografia, demographie
populační vývoj, studia, věda, aktuárská
geografie, demografický, Langhamrová
demografie, demos, analýza, výzkum