V březnových dnech oslavil prof. Zdeněk Pavlík, významný český demograf, své 80. narozeniny. Katedra demografie PřF UK společně s Českou demografickou společností uspořádaly při této příležitosti svému zakladateli a čestnému předsedovi oslavu spojenou s celodenní konferencí za účasti řady českých i zahraničních gratulantů.

U příležitosti tohoto významného jubilea Vám přinášíme také my stručný medailonek propojený s osobními vzpomínkami na pana profesora očima jednoho z jeho bývalých studentů.  


Zdeněk Pavlík přechodně revoluční
V každém roce se sejdou nějaká ta významná jubilea. Rok 2011 je pozoruhodný tím, že několik slavných osobností i institucí slaví v jeho průběhu shodně osmdesátiny. Za sebou je má již například Michail Gorbačov či ateliéry Barrandov spolu s Jiřinou Jiráskovou, před sebou je má například ZOO Praha.

Mezi statné osmdesátníky se zapsal již také profesor Zdeněk Pavlík, jenž zanechal výraznou stopu v oboru demografie. Jak mimo jiné zaznělo na konferenci na Albertově konané 1. dubna 2011, která se nesla právě v duchu oslav osmdesátin tohoto demografického matadora: „Demografická revoluce se stala jedním z nejsvěžejších a nejvyzývavějších témat v rámci demografie druhé poloviny dvacátého století a s největší pravděpodobností bude výzvou a hlavním tématem také první poloviny století jedenadvacátého“.

Zdeněk Pavlík však nepřišel pouze s tématem demografické revoluce, jemuž se celý život věnoval. Klidně by to stačilo. Proces paralelního zlepšování úmrtnostních poměrů, který je doprovázen výrazným snížením úrovně plodnosti a jenž probíhá tím rychleji, čím později začne (s tím, že se dříve či později týká všech zemí světa), je fenoménem sám o sobě. Zdeněk Pavlík se však věnoval demografické teorii v mnohem širších souvislostech. Výsledkem je tlustý svazek Základů demografie. Kromě toho je zakladatelem samostatné katedry demografie a geodemografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Stal se výrazným představitelem České demografické společnosti a získal si respekt v zahraničí. Působil například ve Francii (na pařížském INED i na univerzitě Louis Pasteur ve Strasbourgu), na Moskevské státní universitě, koncem šedesátých let působil tři roky při OSN v New Yorku.

Je to Zdeněk Pavlík, kdo prosadil, aby se demografie neučila na Karlově univerzitě odděleně, ale aby byla vždy v kombinaci s dalším oborem, který ji zarámuje a doplní, ať se již jedná o ekonomii, sociologii, sociální geografii či geografii.

Není proto divu, že oslavy osmdesátin Zdeňka Pavlíka se účastnili nejen demografové a jeho přátelé z České republiky a ze Slovenska (odkud pochází jeho manželka), ale i z dalších zemí včetně Ruska, Spojených států amerických, Srbska, Pobaltí, Ukrajiny, Polska, Nizozemí či Francie. Tak jako nemohl chybět Čechoameričan ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela (Ladislav Matějka alias Larry Matejka), nemohl chybět ani na oslavě Zdeňka Pavlíka. Tomáš Frejka vystoupil s příspěvkem: The role of contemporary childbearing postponement and recuperation in shaping period fertility trends (Role současných realizovaných odložených porodů pro podobu trendů v procesu plodnosti).
Z dalších zahraničních gratulantů (vyjmenovat by si zasloužili všichni, ale bylo jich vskutku hodně) uvedu například Dirka van de Kaa z Nizozemí, Daniela Courgeaua z Francie, Roberta Cliqueta z Belgie, Alexandra Sidorenka z Ukrajiny či Biljanu Stankovic ze Srbska.

Prezentace na poctu českého velikána, kterým se mimořádně nemyslil Jára Cimrman, zabraly celý jeden den a člověk mohl jen obdivovat řadu čiperných demografů a demografek v seniorském věku, které dlouhé příspěvky nejenže nezmohly, ale naopak probouzely jejich neskrývaný zájem. Sám profesor Pavlík na závěr konference shrnul významné mezníky svého dosavadního života s tím, že osmdesátku za výjimečný mezník nepovažuje. Cítí se zatím v dobré kondici, je schopen stále ještě přednášet a zajímat se o nové trendy nejen v demografii, takže jakousi pomyslnou síň slávy, posílající ho mimo arénu vědy, považuje za předčasnou.

Druhou světovou válku zažil jako malý kluk (když skončila, bylo mu čtrnáct). V mládí se velmi zajímal o skauting a navázal v tomto ohledu vřelé vztahy s Francií. Jeho záliba však šla stranou s prosovětským režimem, který nastoupil k moci v roce 1948. Jak profesor Pavlík přiznal, o emigraci uvažoval, ale z rodinných důvodů se k ní neodhodlal. Nastoupil do fabriky, kde mu však umožnili studium statistiky. Vystudoval statistiku na Vysoké škole ekonomické a již od počátku své pracovní činnosti se věnoval také otázkám demografie, kterou později studoval i na pařížském INED (1963).

Koncem šedesátých let působil v New Yorku při OSN. V USA zůstal do roku 1971, kdy se vrátil domů. Jednak z rodinných důvodů, jednak tu měl vazby pracovní, jež nechtěl zcela zpřetrhat. Vrátit se v době nejtvrdší normalizace vyžadovalo velkou odvahu a sílu. Možná jen Jára Cimrman by měl u svého jména napsáno: Zatímco ostatní prchali z Čech, on se do Čech vracel. Nezlomený a stále doufající. Po roce 1989 se Zdeněk Pavlík naplno věnoval jak demografii, tak demokracii, aby se tyto pojmy nepletly. Kromě Demografické společnosti se zasloužil i o sdružení podporující principy demokracie. Věřím, že demografii ještě ledacos řekne a že budu moci přijít na další konferenci, tentokrát věnovanou jeho pětaosmdesátinám.


Zdeňka Pavlíka jsem poznal jako student. Nejprve mě učil základy demografie, později pak populační politiku, kde nikdy nezapomněl zdůraznit rozdíl mezi vědou s akcentem na to, co je, a politikou, kde se již uvažuje o tom, co by býti mělo, což se odvíjí od podoby ideologií. Když profesor Pavlík zmínil, že už si třeba nepamatuje, co měl včera k obědu, zato si velmi dobře vybaví, co bylo před deseti lety, vzpomněl jsem si, jak jsem v prvním ročníku byl zděšen, že jsem ho vyhnal ze třídy. To bylo tak. Jako jediný jsem na jeho přednášce seděl v první řadě. Problém byl v tom, že jsem potřeboval odejít z hodiny asi o dvacet minut dříve. Přednáška mě zajímala, poslouchal jsem pozorně, tedy až do okamžiku, kdy jsem se potřeboval sbalit. Učinil jsem tak ve vší tichosti. Z lavice zmizel sešit i psací potřeby a já věřil, že jsem tím pana profesora v nejmenším nevyrušil.

Tu se ozvalo,: „Koukám, že kolega má sbaleno, tak to abych končil…“
Ve mně hrklo. „Ale ne pane profesore, já jen potřebuju odejít dřív.“
„No, už mě tu nechcete, tak to abych šel… Tak já půjdu…“ Neříkal to nijak rozhořčeně, spíše tak nějak konejšivě.
A skutečně se sbalil a odešel. Asi také potřeboval skončit dříve, já měl však provinilý pocit, že jsem ho vyhnal…
Další moment, jenž mi utkvěl v paměti, se týkal mé zkoušky z Úvodu do demografie. Písemnou část jsem napsal jen tak tak. O to více jsem se připravoval na ústní zkoušky. Od spolužáků jsem věděl, že kdo má málo bodů, těžko dostane nějakou lehkou teoretickou otázku. Zaměřil jsem se tedy na ty těžší praktické, spojené se vzorci a odvozováním.
„Koukám, že jste prolezl s odřenýma ušima“, přivítal mě profesor Pavlík.
„No jo, něco jsem tam spletl.“
„S odřenýma ušima“, zopakoval profesor Pavlík a dodal. „Tak, co vám dám. Tak třeba zdroje demografických dat.“
Mé uši se odíraly ještě více, protože zrovna prameny jsem se jako lehkou teoretickou otázku neučil.
„Ale vy to nevíte…“
„Když já jsem myslel, když jsem zbodl test, že tyhle lehké otázky dostat nemohu, tak jsem se je neučil…“
„Dobře. Tak co byste mi řekl o přímé a nepřímé standardizaci?“
Konečně voda na můj mlejn. Mluvil jsem a mluvil – i vzorečky napsal – a místo vyhazovu si zasloužil konečnou dobrou.

Takto mám Zdeňka Pavlíka v živé paměti. Nezlomného, s jeho typickým humorem, zajímajícího se o všechno možné. Je to člověk s poměrně širokým záběrem, který neváhá jít proti proudu. Přeji mu, aby osmdesátiny pro něj žádným zvláštním milníkem nebyly a aby se mohl dál bez omezení věnovat sporům o demografický přechod a zastávat svou demografickou revoluci.

Všechno nejlepší, Zdeňku,

Marek Řezanka